Kryptozoologie

Záhadné žáby

3. ledna 2010 v 15:34 | Anna

Indická žabí bohyně

Tajemná žába nalezená poblíž indického města Thiruvananthapuram dokáže měnit své zbarvení v exstrémě krátkých časových intervalech. Fotograf, který ji objevil, uvedl,že původně bylo její zbarvení bílé, potom se však začalo měnit do žluta a následně žába zešedla. V noci pak získala tmavě žlutý nádech a jeden čas byla její kůže dokonce průhledná. Indové ji uctívají jako bohyni: ,,zdálo se to být úplně zázračné, že žába může takto měnit barvu. Lidé nyní přicházejí a chtějí ji uctívat a modlit se k ní," prohlásil Rej Kumara, který žábu nalezl. Ta se však nachází ve velmi špatném stavu a odmítá potravu, což je podle některých odborníků zapříčiněno stresem, jemuž je vystavena.
Profesor Oommen V. Oommen v rozhovoru pro deník Sun řekl, že některé druhy žab zbarvění mění zcela běžně, aby odstrašily nepřátele, ale v zápětí dodal: "z toho, co jsem slyšel, však tato žába mění barvu tak často, že je to přinejmenším neobvyklé. Jistě to bude stát za podrobnou studii."

Krokodýlí žába

Oproti tomu je tropický ostrov Borneo podle domorodců osídlen gigantickým druhem ,,krokodýlí žáby", která se pohybuje převážně v bažinatých oblastech poblíž řeky Segama. Dorůstá délky okolo tří metrů, má velkou hlavu, která připomíná krokodýlí a obrovské vypoulené oči. Ačkoli není domorodcům nijak nebezpečná a loví pouze drobné suchozemské živočichy, vzhledem ke své velikosti skutečně nahání strach. Nejpřijatelnějším vysvětlením jejího původu je buď přežití pravěkých zástupců mloků či žab, vědou pokládaných za vyhynulé, a nebo krokodýl, který nějakým způsobem trpí deformací zadních končetin - ovšem to by mu potom zmiňované ,,poskakování" činilo značné potíže.
Nedávno se mi podařilo najít výstřižek z novin, podle něhož mají žáby i mloci společného předka, který je neodbornou veřejností příznačně nazýván ,,žabomlok". Jedná se o velkého tvora, jehož charakterystyckými rysy jsou dlohé mločí nohy a široká žabí tlama. Lokalitou výskytu byly bažiny; zde chytal hmyz a obrovské vážky. Předpokládá se, že žil před 300 milióny lety a byl mimořádně citlivý na změny klimatu, které také zapřičinily jeho vyhynutí. Ovšem není vyloučeno, že se podařilo několika zástupcům tohoto druhu přežít a v některých oblastech se dodnes gigantické žáby vyskytují...

Doporučený článek ZDE

Chupacabra

2. ledna 2010 v 19:10 | Anna
Chupacabra (zabíják koz): (česká výslovnost "čupakabra") tento tvor by se měl údajně vyskytovat v oblasti Španělska a Mexika. Vzhledem prý připomíná psa či kojota, který má tělo pokryté jen malým množstvím srsti. Vrásčitá kůže má mít namodralý odstín a působit až mrtvolným vzezřením. Oči jsou usazené hluboko v lebce, tvar čenichu typický pro psovité šelmy, a stejně tak i ocas a nohy. Co je ale na tomto tvoru tak zvláštního?
Na internetu se objevily záznamy z veřejné pitvy chupacabry, nespočet fotografií dokládá jeho exitenci, mnoho svědectví vypovídá o jeho spatření a v jednom muzeu byl dokonce vystavován. Přesto dosud není oficiálně uznaný jako žijící tvor. Svědci, kteří se s chupacabrou údajně setkali, se často schodují na tom, že na ně dlouhou chvíli hleděl. Potom pocítili náhlý pocit nevolnosti a v obrovských bolestech klesli k zemi. Tvor poté zmizel. Je možné, že dokázal tento fyzický stav vyvolat pouhým pohledem? Další doslova šokující výpověďí je tvrzení pana Wockmana, který se chupacabru pokoušel zastřelit, což bylo však dočista nemožmé - zvíře je prý nezranitelné. Jediným případem, kdy bylo skutečně zabito, je 1.12.2000. Jeho fotografie byly vytištěny v některých tamních denících, snímky ale byly rozmazané a neostré.
Wockman však zvíře trefil. Dočasně ho tím ochromil a podařilo se mu jej svázat. Když zavolal svou sestru, zooložku Stacy Wockman, diagnostikovala, že se jedná o zvíře dosud vědecky nepopsané.
S. Wockman ale chupacabru údajně také zahlédla. Bylo to na příjezdové cestě domu její matky,k am jí bratr kvůli nálezu volal. Domnívá se, že mohla nalézt druha postřeleného živočicha. Ten později pošel na následky poranění.

V současné době je internet zaplaven neuvěřitelným množsvím fotografií tohoto zvířete. Nedávný nález roku 2009, který byl kompletně zdokumentován, jeho existenci veřejně potvrdil, tvor se všěak stále nedočkal zařazení na seznam moderních objevů.

O další zvláštní schopnosti vypovídá hromadné svědectví španělských a mexických statkářů. Mělo by se jednat o dovednost chupacarby měnit barvu pomocí takzvaných chromatocytů, umístěných v podkožní tkáni (stejně jako chameleon.) Spektrum barev u chupacabry je prý velmi pestré - od červené, přes modrou až po fialovou barvu aj.

Mexičtí farmáři nacházejí dobytek, napadený chupacabrou, kompletně zbavný krve. Stejně tak chybý i vnitřnosti, samotné tělo však poškozené není. Podobným principem konzumoval kořist i vakovlk, údajně vyhynulý australský vačnatec. Na jeho (chupacabry) jídelníčku však figurují i plody jako například banány. Mělo by se jednat o extrémě nebezpečného predátora, který se při lovu může spolehnout na výbornou loveckou taktiku.

V roce 2009 byl v Texasu nalezen mrtvý chupakabra, který byl následně předán do rukou vědců. Muž jménem Linn Butler mýtického predátora prý nalezl ve svém kurníku mrtvého. Odborníci se jej rozhodli vypreparovat a vystavit v muzeu. Nález se stal tamní obrovskou senzací.
V rozhovoru pro Los Angeles Times prohlásil preparátor Jerry Ayer, který s pozůstatky chupacabry pracoval: "Abych byl upřímný, netuším, co to je. Možná bych řekl, že jde o nějákého kojota s tělesnou vadou, nějáké hybridní plemeno či genetickou mutaci.Okolo tlapek má stvoření drobné chmýří,jakoby kožešinkové ponožky.Dále má také trochu srsti na páteři.Vypadá velmi podivně."Rozhovor otisklo rovněž České zpravodajství Novinky.cz.
Výskyt:pozorování jsou hlášena ze Španělska,Mexika,Texasu,USA a Ruska.Texas s Mexikem sdílí hranice a vyjma Ruska leží všechny tyto státy ve stejném podnebném pásmu.

Někteří výzkumníci,kteří se snažili veřejnost uklidnit je upozorňovli na to,že může být "mýtická bestie",jak chupacabru pojmenovali některé novinové titulky,pouze opice.Takto se jeví i na snímku nahoře,její vzhled je však o poznání bizardnější.Tato fotografie je ale pravděpodobně podvrh a v žádném neodpovádá jinak ustálenému popisu chupacabty.
V roce 2008 se tohoto živočicha podařilo dokonce natočit.Snímek vytvořil texaský policista Brandon Reidel,který ho z auta zahlédl při kontrole na opuštěné polní cestě.Sledoval tvora do té doby,než odbočil do křoví.Rychlost,s kterou před automobilem utíkal svědšila o jeho dobré kondici ačkoli se i živé zvíře jevilo "ve stádiu rozkladu",jak ho kdysi popsala již zmíněná Wockmanová.,,Nejdřív jsme něvěděli,co to je,vypadalo to jako kojot,ale když jsme na to stvoření přiblížili záběr,tak bylo jasné,že to kojot nění."Vysvětlil policista novinám.,,Prostě to nevypadá jako kojot,pes či něco podobného."Sheriff uvedl,že ,,by si přál navázat spolupráci s důveryhodnýou vědeckou společností,aby se co nejdřív podařilo celou záhadu vyřešit",napsalo jedno z českých zpravodajství.

Kytovci s chobotem

30. prosince 2009 v 12:51 | Anna

Trunkowhale


Trunkowhale (chobotnatá velryba): Tento obraz od malíře Billa Asmussena zobrazuje jinak neznámého kryptida s názvem Trunkowhale. Velikost odvozena z rozměrů kosatek odpovídá deseti až jedenácti metrům délky, pravděpodobnou lokalitou výskytu jsou ledové masy vod v blízkosti Antarktidy. Nezvyklý povrch těla se podobá srsti a tvor je zbarven čistě bílým odstínem. Z čela vyčnívá točitý roh (nebo chobot?), který zdánlivě připomíná útvar na hlavě narvala: o něco menšího kytovce, který se taktéž vyskytuje v Antarktidě. Ovšem u něho jde pouze o abnormálně protažený řezák, který bývá s rohem často zaměňován. Trunkowhale je opatřena dvěma břišními ploutvemi a podivným zakončením ocasu, které připomíná rozdvojený hák.

Podle teorie jednoho z čtenářů jde o kryptida, který je známý spíše pod názvem Hippoturtleox:

Hippoturtleox

Hippoturtleox (mořský slon/hroch): Poblíž pláže Margate v africkém Natalu pozorovali stovky lidí 1. 12. 1922 záhadné zvíře zápasící s velrybami. Z dálky se podobalo lednímu medvědu a působilo dojmem optické velikosti. Po chvíli svou bitvu však prohrálo a zmizelo ve vlnách oceánu. Za nedlouho poté vyvrhlo moře jeho ostatky a ačkoliv zůstaly na pláži ležet přes týden, nikdo si jich nevšímal. Téměř čtrnáctimetrový trup, porostlý zvláštními bílými chlupy, nakonec spláchl příliv.

Tibetská obluda: V roce 1972 podala agentura Associated Press zprávu o tom, že podobná příšera obývala i tibetské jezero Duobuzhe. Byla však zabita čínskými vojáky a potom dopravena do tamní vesnice. Její popis je velmi bizarní: měla prý dobytčí trup, hrubou hroší kůží a želví končetiny. Z hlavy vyčnívaly dva žíhané rohy.

Irská stvůra: K dalšímu setkání s tímto záhadným tvorem došlo na jezeře Lough Dubh v hrabství Gallway v Irsku. Místní učitel byl zde na lovu ryb se svým synem, když za udici zabral podivný tvor. Dle jejich popisu ,,byl velikosti krávy, s krátkýma tlustýma nohama, měl tmavé tělo pokryté krátkými chlupy či štětinami. Nejzajímavější bylo zakončení čtvercového obličeje který byl zakončen nosorožčím rohem." Nakonec se ale vlasec přetrhl a obluda zmizela zpátky v jezeře. Oba muži se velmi vyděsili a lokalita spatření byla důkladně prozkoumána ozbrojenými vesničany. Po onom zvířeti však nezbylo ani stopy. Celé setkání nakonec upadlo v zapomnění a mnoho lidí už mu nevěří.

image1

Ilustrace z roku 1550.

*Informace jsem čerpala z této a této stránky. Některé věty jsou citovány doslovně.

Auroch

24. prosince 2009 v 15:55 | Anna
Auroch (také ,,pratur"): Jedná se o prapředky dnešního tura domácího. Tato tmavohnědě zbarvená zvířata o váze přibližně půl tuny mají dvoumetrovou výšku v kohoutku. Rohy dosahovaly taktéž dvou metrů, žíně byly zbarveny kávovým odstínem. Šlo o nesmírně mohutná zvířata, která Julius Caesar velikostně přirovnal k slonu. Na území Velké Británie se vyskytovali přibližně před dvěmi tisíci lety, poslední exemlář uhynul v roce 1627. Před začátkem druhé světové války se však německým zoologům Heinzovi a Lutzovi Heckovým podařilo tento vyhynulý druh dobytka opětně oživit jako symbol starověké Germánie, v jejímž folklóru se hojně vyskytoval. Aurochové byli po skončení války masivně vybíjeni Spojeneckými jednotkami, ovšem několika kusům se podařilo přežít v rezervacích a obnovit svou populaci. Z Belgie bylo tohoto roku převezeno několik praturů do velké Británie, kde se objevili po dvou tisíciletích.

Foto: zdroj

Obří chobotnice

18. prosince 2009 v 16:02 | Anna

Ambazombi


Ambazombi (zlá čarodějná ryba): Pojemnenování je v jistém směru nepřesné, protože domorodci z Nové Guiney, odkud legenda pochází, nazývají jednotným výrazem ,,ryba" veškeré mořské živočichy; v tomto případě se však jedná o gigantickou chobotnici, která podle staré pověsti střeží poklad ukrytý v moři. Ambazombi je údajně schopna vystoupit z obrovské hloubky, kde žije, na mořský břeh. Zde občas loví potravu a útočí i na člověka. Lokalitou výskytu je například ostrov Roume, který se nachází v souostroví Loos (Canacra). Stejné schopnosti mají podle rybářů prý i obrovské chobotnice žijící u japonských břehů. Obývají skalnaté ostrůvky, skrývají se za kameny a v době, kdy spozorují kořist, ji uchvátí chapadly. Místní obyvatele mají z těchto chobotnic panickou hrůzu a zcela záměrně se jim vyhýbají, ovšem skeptičtí turisté se často stanou jejich kořistí. Přesvědčení o tom, že ostrovy jsou vskutku obydleny děsivými hlavonožci trvá mezi místními lidmi mnoho let a projevuje se dokonce i na kresbách slavného japonského malíře Hokusaje. Vratíme-li se však k názvu, přesný překlad do češtiny zní ,,zlý mořský čaroděj"

Stavba těla hlavonožců jim neumožňuje udržet se ve vzpřímené poloze, lovit na břehu je tak pro ně nemožné. Jejich tuhá tělesná tkáň (z 90% kolagen) chobotnice navíc činí velmi těžkými. I navzdory tomu žije v Pacifiku malý druh chobotničky, která si potravu na břehu skutečně hledá; jedná se však jen o drobné kraby.

Tanihwa


Staří Maoři, domorodí obyvatelé Nového Zélandu, si již dlouho vypráví legendy o gigantické chobotnici, předzdívané Tanihwa. Ta prý s oblibou převrací a potápí jejich pirogy*, proto se jedná o velmi nebezpečné zvíře. V březnu roku 1968 byly nalezeny na pláži Muriwai pozůstatky neznámého tvora o délce asi devíti metrů a výšce 2,5 m, které zřejmě při souboji přišlo o většinu chapadel (dochovalo se jediné). Nález byl fotograficky zdokumentován, ale druhová identifikace proběhla neúspěšně a profesor J. E. Morton (zoologické oddělení Aucklandské univerzity) tisku řekl, že si ,,nedovede vzpomenout na nic, co by to mohlo připomínat." V srspnu 2001 následovala obdobná událost, opět u novozélandských břehů; tentokrát se však dochovalo více chapadel. Domorodci trvají na tom, že jde opět o tajemnou Tanihwu.

Luska

Postava domorodého folklóru ostrova Andros v Bahamském souostroví. Jde o obrovskou chobotnici, která je schopna z vody lovit kořist na břehu pomocí dlouhých chapadel. Ve válečných letech byly v těchto místech evidovány velké stráty jednotek žabích mužů. Některé z nich se připisovaly právě Lusce a proto Britové raději východní pobřeží ostrova opustili. Velitel komanda Bruce Wright se následně stal ředitelem Severovýchodní stanice ochrany přírody v kanadské provincii New Brunswick. Hipotézu o původu Lusky poprvé zmínil časopis Atlantic Advocate, který jí přiřkl titul obřího hlavonožce. Luska zaujala svět natolik, že bylo organizováno hned několik pátracích expedic a hledat se jí vypravil dokonce i nejslavnější český kryptozoolog Jaroslav Mareš.

*Piroga = podlouhlé plavidlo vydlabané z kmene stromu, použivají jej často domorodci.

Tento článek je pouze o gigantických chobotnicích a odlišným druhům hlavonožců, např. krakaticím, věnuji samostatný článek.

Čínská lochnesska

9. prosince 2009 v 20:32 | Anna

Thien-čch

Vulkanické jezero Thien-čch,jež se nachazí v čínské provincii Ťi-lin,je podle strých legend obydlenou děsivou obludou.K jejímu nejvýznamnějšímu pozorování došlo v červenci roku 2003,kdy několik svědků zahlédlo přibližně dvacetičlennou skupinu tvorů,kteří připomínali kytovce;trup dlouhý okolo dvou metrů byl zbarven černě,dalo se na něm však rozpoznat kresbu v podobě bílích kruhů.Plouve přesahovaly délku těla dvakrát a tvor měl údajně velmi výrazné oči posazené na koňské hlavě.Toto spatření však nebylo jediné,-legendy o těchto neznámých bytostech existují již po stovky let.Průměrná vzdálenost mezi místy,kde byly spatřeny,jsou asi 2 kilometry.Bohužel se jednotlivé popisy v průběhu let začaly rozcházet.V roce 1903 se jednalo o obrovského vodního býka,jenž se vyznačoval ohlušujícím rachotem,který působil.Tehdy byl také evidován první útok na člověka,při kterém byla příšera poraněna šesti střelnými ranami do břicha.Poté s ohlušujícím řevem opět zmizela ve vodě.Další popis se od prvního nápadně liší,tentokrát se hlava obludy podobala lidské,oči a ústa(?) byly kruhovité.Povrch těla tvořila jemná kůže šedé barvy a příčný bílý pruh.Krk dosahoval délky 1,5 mteru.10.září 2007 se podařilo obludu dokonce natočit.Reportér,jemuž se jí povedlo zfilmovat,popsal objekt pod hladinou jako podivného "delfína",rychlejšího než motorový člun.Ovšem skeptičtí věci nepokládají video za autentické.Navíc je podle nich jezero natolik chladné,že zde vyjma bakterií nemůže existovat život a dochází tu k častým sopečným erupcím (naposled před pouhými 300 lety).Navzdory tomu se místní příšera těší ralativní popularitě;na její počest byl založen "fanklub",jehož členové u jezera hlídkují s kamerou...V každém případě je Thien-čchu se svou hloubkou až 373m,ležící na severu Číny,jen těžko prozkoumatelný terén.Zda jej tedy obývá prehistorický vodní plaz zůstává i nadále tajemstvím.

Sung-shua

Již od padesátých let se v severočínské provincii Ťi-lin (jednou už zmíněné v souvislosti s jiným kryptidem) vyprávý legendy o tajemné obludě z jezera Sun-shua.V roce 1999 dokonce vyděsila místní surfaře natolik,že byla zmiňována v evropském tisku.Prodavač,který žije v blízkosti jezera,jí novinám detailně popsal:podle něj se jedná o černě zbarveného tvora,který nikdy nevystrkuje hlavu nad vodní hladinu.Sám se s ním údajně setkal téhož roku osmkrát a dokonce se mu podařilo zachytit jej fotograficky.Snímek byl bohužel velmi nekvalitní a navíc pořízen z velké vzdálenosti.Majitel půjčovny loděk na přehradní hrázy,když podle svých vlastních slov spatřil "dlouhou černou věc",která se přibližovala,bez váhaní také utekl.A mnoho dalších obyvetel této oblasti má údajně s příšerou ůosobní zkušenosti".

Toto má být slavná lochnesská obluda na ilustrci děníku AHA,ale,-...

Hrůzokajman

7. prosince 2009 v 20:16 | Anna

Hrůzokajman

Hrůzokajman (dinosochus terror): Zhruba před třemi miliony let obývali území dnešní Amazonie vůbec největší kajmani, jejihž existenci se podařilo prokázat. Český překlad jména dinosochus terror přibližně zní "Hrůzokajman". Příznačně tomu je z Amazonie stále hlášen výskyt domorodci uctívaných krokodýlích božstev, jejihž příslušnící dosahují ohromujících, dle posudku moderní vědy nereálných rozměrů. Mezi nimi lze nalézt také gigantického kajmana, který získal předzdívku po označení fosilijních nálezů. Žije údajně v močálech boblíž bolivijských hranic. Jeho popis se od dinonicha příliš neliší: obě zvířata dorůstají přibližně osmnácti metrů délky, mají doširoka rozevíratelnou tlamu s ostrými zuby a oči posazené po stranách lebky. Domorodci se těchto obrovských kajmanů velmi obávají. Ti jsou však zároveň uctíváni jako božstva a mají velký duchovní význam.
Podle vědců je ale přežití druhu dinosochus zhola nemožné - v současnosti by nenašel v bažinách dostatek potravy a mimo to byl úzce závislý na klimatu, jenž prošlo radikálními změnami. V každém případě se však jedná o naprosto unikátního tvora. Věděcky byl popsán teprve v roce 1876, kdy tak učinil francouzský paleontolog P. Gervais. Jde o největšího dosud objeveného krokodýla a jeho rozměry přesahují rekordy současnosti nejméně třikrát. Např. běžný kajman černý (melanochus niger) dosahuje délky přibližně pěti metrů,* aligátor severoamerický (alligator mississippiensis) taktéž 5-5,8m* a krokodýl nilský (crocodylus nilioticus) 6-7m*.

*Zde jsou uvedeny rekordy.
Hrůzokajman (foto: časopis 21. století)
Lebka dinonichus terror (foto: časopis 21. století)
Různorodost saharských krokodýlů (foto: oficiální zdroj)
Gigantický krokodýl Deinosuchus žil před 56 milióny lety. (foto: Google.com)
Fotografie z filmu JEZERO : dvanáctistopý krokodýl (foto: Nova.cz)

Skutečná Godzilla

5. prosince 2009 v 16:05 | Anna
Godzilla: Vědci se domnívají, že předlohou pro slavnou filmovou nestvůru mohly být staré japonské legendy. V těch se objevuje gigantický obojživelný plaz s mohutným tělem, ze kterého na hřebětě ční ostny. Je schopen vzpřímené chůze po dvou nohách a měří okolo čtyř metrů výšky. Čelisti jsou vybaveny ostrými deseticentimerovými zuby. Je až nápadně podobný nedávno objevenému ještěru Dakosaurus andiniensis, jehož fosílie se našli v Argentině. K tomu došlo ovšem teprve před deseti lety, - tedy v době, kdy se tyto legendy už dávno staly neodmyslitelnou součástí japonského folklóru.
Dakosaurus andiniensis brázdil ledové vody světových oceánů před 65 až 250 milióny lety. Jednalo se o obrovského krokodýla, který však vzhledem připomínal spíše rybu: mohutné čtyřmetrové tělo se zužovalo do vidlicovitého ocasu, z trupu vyrůstalo několik ploutvovitých končetin, které se podobaly pádlům a z čelistí ostré pilovité zuby, díky nimž byl dakosaurus schopen lovit i velké mořské živočichy. Většinu času zřejmě trávil u dna moře a k hladině vyplouval pouze aby se mohl nadechnout. V zálivech nacházel mnoho potravy, kterou tvořily především ryby, měkkýši a plazy. Poměrně patrný rozdíl však můžeme najít ve velikosti popisovaných zvířat; Dakosaurus andiniensis (někdy předzdívaný též Godzilla) dorůstal nanejvýš zmíněné délky čtyř metrů, zatím co filmová nestvůra až sedmdesáti metrů.

Opičí muž

2. prosince 2009 v 21:19 | Anna
Opičí muž: Podle legendy se jedná o asi tři metry vysokého, osrstěného humanoida. Jeho tělo je porostlé tmavohnědou srstí a připoníná člověka homo erectus,- podle některých vědců se prý dokonce jedná o jeho zbytkovou populaci. V nedávné době se podařilo pořídit několik fotografií obrovských stop zanechaných v bahně. Taktéž svědectví o spatření Opičího muže byla v minulosti hlášena poměrně hojně a protentokrát existenci kryptida připouštějí samotní vědci. Podle těch je však tento živočišný druh zřejmě na pokraji vyhynutí a jeho počet není nijak vysoký.
Čínské pověsti vypráví o Opičím národu z Hupepu. Jedná se podle nich o nedobré tvory, kteří unášejí vesničany. Takový případ se stal i v roce 1930. Unesené ženě se podařilo po 27 dnech uprchnout a následně na to porodila dítě, které neslo charakteristické rysy nejen člověka, ale také opice. Zemřelo v roce 1960 již jako dospělé a po jeho exhumaci, ke které došlo po dvaceti letech, toto vědecký výzkum potvrdil. Pro Opičí národ byla zřízena rezervace. "Mohl by to být tvor, který se vyvinul přímo z vývojového stupně homo erectus (člověka vzpřímeného) v posledních několika ticíci letech." Prozradil tisku Vincent Clow z přírodovědecké společnosti.
Foto: AHA

"Vetřelec"

26. listopadu 2009 v 14:02 | Anna
Vetřelec: Před dvěmi lety na Mexické úřady nahlásil farmář Marao Lopez, že se mu podařilo zabít velmi podivného tvora o velikosti křečka. Tělo bylo zkoumáno v laboratoři a z výsledné diagnózy vyplynulo, že se nejedná o žádný dosud známý živočišný druh. Nebyla zde nalezena žádná DNA, struktura těla se podobala ještěrce, zubní kořeny zcela chyběly a zadní paměťová část mozku dosahovala poměrně velkých rozměrů, což svědčilo o inteligenci tvora. Univerzitní vědci, kteří výzkum prováděli také dodali, že byl schopen vydržet velmi dlouho pod vodou. Toto zjištění těsně koresponduje s podaným svědectvím: Stvoření farmář nalezl chycené v pasti. Vydávalo děsivý, pišťivý zvuk a ze strachu se jej rozhodl zabít. Uvedl,že ho musil velmi dlouho topit (zemřelo až cca po hodině) a to navíc na třikrát. Americký expert na UFO Joshua P. Warren podal zanedlouho od prozkoumání nálezu zprávu o tom, že farmář uhořel ve svém autě pod okrajem vozovky. Podle tisku je zde možná souvislost s tvorem, kterého usmrtil. Někteří svědci hovoří o "pomstě" a dalším záhadném zvířeti, kterému se podařilo uniknout. Tento případ poprvé veřejnosti představil Jamie Maussan, který trvá na tom, že je autentický. Výskyt UFO je z Mexika hlášen hojně. (Ovšem tentokrát nemusí se nutně jednat o mimozemšťana a proto jsem článek umístila na kryptozoologické stránky.)

Gigantičtí červi

21. listopadu 2009 v 15:19 | Anna

Lintonský červ


Lintonský červ: Ve dvanáctém století údajně obýval jeskyni na severovýchodní straně Lintonského kopce gigantický červ, který se živil dobytkem, jež se pásl v okolí sluje. Podle legendy jej zahubil místní farmář Sommerville z Laristonu, který netvoru vrazil do tlamy hořící drn obalený smolou a tak mu spálil vnitřnosti. Poté však tělo červa zachvátila posmrtná křeč, v které divoce škubal ocasem. Sommerville nakonec musel zvíře stáhnout z kůže, aby jeho pohyb ustal.

Cornwallský červ


Cornwallský červ: V mořském akváriu na poloostrově Cornwell v Angli cosi působilo přechovávaným rybám tang hrozivá zranění. Zaměstnanci zde údajně spatřili obrovitého červa, kterého následně popsali tisku: dle jejich svědectví šlo o přibližně 120cm dlouhého živočicha tmavohnědé barvy, který měl velmi výrazné, hrozivé čelisti. Tělo pokrývaly po celé délce jedovaté ostny. Noviny označily správu za důvěryhodnou a denník Šíp vyhodnotil pravděpodobnost existence tohoto kryptida na celých 90%. Otázkou však zůstává jak a proč se ocitl tento červ právě v izolovaném akváriu - jednou z možností je, že se v podobě zárodku dostal společně s novými druhy ryb.


Wearský červ

Jedna ze středověkých legend vypráví o sedláku Lambtonovi, který poblíž svého obydlí nelezl malého červa, kterého vypustil do oklí studny. Zvíře však neustále nabývalo na velikosti a do vody v okolí řeky Wear vypouštělo jed. Za sebou zanechávalo slizkou černou stopu. Když sedlák odešel na Křížovou výpravu, opět nabyl na velikosti a po svém návratu jej Lambton nalez v takřka nestvůrných rozměrech. Vytáhl tedy meč a červa zabil.
  



Na toto téma zde můžete nelézt také Článek Tatzelwurm a Článek Olgoj chorchoj.
Zdroje obrázků a někteých informací zde
- doporučený odkaz

Piktské zvíře

21. listopadu 2009 v 10:14 | Anna
Piktské zvíře (přesně "zvíře Piktů"): Staří Piktové, kteří obývali Skotsko ještě v 10. století n.l., byli mimo jiné proslulí přesnými vyobrazeními zvířat. Z jejich nákresů, zachycených na ozdobných kamenech, tvoří většinu koně, jeleni či dobytek. Zarážející je ale fakt, že Piktové malovali také zvíře, o němž se vědci domnívali, že vyhynulo dřív, než se na Zemi objevili první lidé - a bylo zachyceno se zarážející přesností!
Tzv. Piktské zvíře, jak byl tvor nazván, tvoří neuvěřitelných 40% vyobrazení. Přitom je vyloučeno, aby Piktové mohli tak přesně popsat tvora, kterého by znali pouze z nalezených kosterních pozůstatků. Na kresbě lze rozpoznat živočicha s oválným tělem, čtyřmi ploutvovitými končetinami a podélnou hlavou. Nedílnou součástí obrazu je často i "trn" posazený na horní části hlavy. Podle některých vědců by se mohlo jednat o náznak dýchacího otvoru. Tomu, že tvor musil vyplout k hladině, aby se nadechl, nasvědčuje i zvláštní zalomení hlavy.

Podle jedné z teorií bylo Piktské zvíře pliosaurem - dravým veleještěrem, který obýval ledové vody světových oceánů ještě pře 170 milióny lety. Popis se často shoduje, protiargumentem však je, že pliosauři vyhynuli dávno předtím, než Piktové Soktsko osídlili. Další hypotézu představuje poněkud zkreslené vyobrazení delfína, s nímž však má Piktské zvíře jediný společný znak: protáhlé čelisti. Tato skotská příšra pozbývá také hřbetní ploutve. Doměnku, že se může jednat jen o místní legendu, přirovnatelnou k drakům, vyvrátily až přespříliš časté zobrazení. O Piktech je navíc známo, že malovali hlavně zvířata reálná. Nejpravděpodobnější je tedy možnost, že šlo vskutku o pliosaura (nejblíže mají kresby k druhu Peloneustes philarchus.) Významnou roli zde hraje i fakt, že na britských ostrovech, odkud je hlášen výskyt Piktského zvířete, se skutečně pliosauři vyskytovali. Obývali pobřeží a zátoky, kde se rozmnožovali. Poblíž se dokonce nachází významné naleziště jejich fosílií.

Citace časopisu 21.století: "Co když tento tvor u britských břehů jako reliktní živočich a po ústupu ledovce se vrátil do Skotských jezer?"
Tam by mohl setrvat dodnes a vysvětlit tak původ mnoha starých legend či pozorování a podivuhodné nálezy. Např. nedávno se na pobřeží ostarova Sacalin našlo tělo neznámého živočicha, které anatomicky odpovídalo pliosauru,- Sacilinská příšera.

Storstjoojuret

16. listopadu 2009 v 16:20 | Anna
Stortsjoojuret: V švédském jezeře Stor Sjön prý žije hadovitá obluda, kterou místní obyvatele nazývají "Storstjoojuret". Podle dostupných údajů se jedná o velmi dlouhého tvora se psí hlavou a ploutvemi po celém těle, který žije v temných hlubinách jezera a vyznačuje se i velkým hlukem, který způsobuje. První zmínka pochází již z roku 1675 a od té doby bylo nahlášeno více než 500 dalších pozorování.

V nedávné době se dokonce podařilo pořídit údajný kamerní záznam,který podle některých vědců existenci příšery příjmo potvrzuje. Proti tomuto tvrzení se však staví nemalá část (byť jen neodborné) veřejnosti a jeho autenčičnost zřejmě nebude lehce prokazatelná.
Podle některých pramenů je jezerní příšera gigantická chobotnice, dříve žiící na území Skandinávie. Není vyloučeno, aby se některému ze zástupců dřívějších obrovitých hlavonožců podařilo přežít do dnešních dob a proto je tato teorie víceméně logická.

Záznam kmery,na kterém je údajně vidět Švédská příšera.

Jen stručně

13. listopadu 2009 v 20:07 | Anna
Nahuelito: Další ze seznamu jezerních příšer - téměř obdoba lochnesské obludy. Vyskytovat by se měl v jezeře Nahuel Huapi v severní Patogonii. Podoba je shodná s plesiosaurem: tvor je vybaven čtyřmi ploutvovitými končetinami, protáhlým, "esovitým" krkem a ozubenými čelistmi. Poprvé byla příšera spatřena již v 19. století, a v dubnu 2006 se v tisku dokonce objevila její fotografie. (Noviny El Cordillerano.)
Podle jedné torie by se molo jednat o přeživšího plesiosaura. Významnou roly zde odehrává fakt, že poblíž jezera se nachází významné naleziště fosílií těchto podmořských plazů La Buitera (Hnízdo supů).

Issie (Isshy): Kdokoliv měl možnost pracovat s informacemi o mořských hadech (popřípadě je dokonce třídit), dozajista připustí, že se jedná o téma tak obsáhlé, že často váháme, kam svědectví zařadit. U většiny kryptidů je navíc popis sporný a tak nezbývá než naklonit se k řešení nejpravděpodobnějšímu. Stejný případ nastává i při řazení kryptida předzdívaného Issie: v některých případech jde prý o úhoře, jindy o hada či dokonce "lochnessku" podobnou již zmíněnému Nahuelitu. Její tělo je prý dlouhé asi 30 stop (9, 144m) a lze na něm rozpoznat jakési "hrby". V roce 1978 se podařilo pořídit i fotografickou dokumentaci, která svědectví dokládala. Následovalo několik pozorování, které byly nejhojnější okolo roku 1991 a stejně datovaná již druhá fotografie. Přesto první zmínky pochází už z legend. Issie prý nejprv byla koněm, ale následkem ztráty hříběte se přeměnila na stvůru. Vrhla se do vln jezera Ikeda, kde dosáhla svého hrozivého znetvoření.
Nažský had: Obluda z řeky Mekong v Thajsku je obdobou skotské Nessie. Staré legendy jí připisují neuvěřitelné schopnosti; zabít svou oběť pohledem, kousnutím či plivnutím. Pozorování jsou četná, vědci však tvrdí, že se jedná pouze o velkého jesetera. Ti Mekong vskutku obývají.
Bloop: V létě roku 1997 byl v Pacifickém oceánu západně od Jižní Ameriky zachycen na sonary neidentifikovatelný, vysokofrekvenční tón. Podle názoru vědců je tento je tento hluk vylučován obrovitým objektem pod hladinou, - zřejmě doposud neznámým zvířetem. Může se jednat o nový druh gigantického hlavonožce, v každém případě však dosud nebyl objeven žádný živočich, který by byl schopen vylučovat s takovou sílou a dosahem. Bloop je navíc zřejmě daleko větší než běžné velryby či olihně.

Hmyzí monstra

10. listopadu 2009 v 19:25 | Anna
Hmyzí monstra: Přesto že jsou vzácná, nechybí ve výčtu podivuhodných svědectví. Nedaleko od jezera Tawakoni v Texasu narazila vrchní správkyně národního parku, pod nějž spadá tato lokalita, na obrovskou pavučinu. Ta pokrývala asi 180m2 plochy. Nález šokoval mnohé entomology a stal se velkou místní atrakcí. Byl oznámen několika specialistům a výsledná diagnóza hovořila o tom, že se nejednalo o výsledek práce gigantického pavouka, ale několika miliónů malých pavoučků. Otázkou ovšem zůstavá, co vedlo původně solidárně žijicí živočichy ke společné spolupráci na tomto fascinujícím díle? Zněla zpráva vskutku tak, jak byla oznámena tisku? Původní verze tvrdila, že se jednotlivé pavučiny vzájemně propletly díky silným poryvům větru. Konečně není nedůveryhodná, obzvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že vzdušnice, jimiž členovci dýchají, nedokází dostatečně zásobit kyslíkem tělo větší něž několik desítek centimetrů a proto neumožňují hmyzu (a povoukům) v růstu překročit tuto hranici. Přesto tomu tak nebylo vždy:
Za éru obřího hmyzu je považován Karbon. Tehny členovci dosáhli (nej?)vyššího stupně vývoje a dorůstali také do mnohem větších rozměrů než dnes. Mezi největší z nich patřili pravážky, štíři i stonožky - a především pavouci. Teplota byla zpočátku velmi vysoká, ale nakonec začala klesat. Klima se podobalo nynější teplotě v oblastech deštných lesů. Odtud je také dosud hlášen občasný výskyt obřích pavučin.: Dle mínění entomologa Allena Deana jsou specifické právě pro tuto klimatickou oblast.
Pavučina by pokryla plochu 2 fotbalových hřišť. Nedokáže skrze ni proniknout ani světlo.

Matcha

Matcha (smrt): Otakar Batlička popisuje ve své knize Na vlně 57 metrů podivnou příhodu. V úvodu kapitoly se zmiňuje o pravdivosti mnohých pověr primitivních kmenů a tajemné Brazílii, která jistě skrývá mnohá, dosud nepoznaná tajemství. Mezi ně patří i brouk, jemuž domorodci předzdívají Matcha- smrt. Není prý jedovatý, ale jakýkoliv kontakt s ním způsobí jistou smrt. V kraji Branca na něj narazila i Batličkova tříčlenná výprava, která se skládala z domorodého průvodce, Michaela Neckera a samotného Batličky. Podle něj Matcha připomínal světlušku a vylučoval fosforeskující lepkavou látku. Ačkoliv se jemu ani Neckerovi nazdálo na tomto tvoru nic děsivého, domorodec z něj měl panickou hrůzu. Skeptický Necker vzal brouka do ruky, aby mu dokázal nesmyslnost takových obav. Ten vyplašeně vzlétl a nechal na místě "znamení smrti"- tedy onu svítící látku v podobě skvrny, která připomínala lidskou lebku. Ani to však nemělo žádný dopad na přesvědčení obou mužů, podle nihž byl hmyz neškodný. Po několika dnech otiskli Brazilské noviny Dispachero zprávu o velkém železničním neštěstí. Zabit byl prý jediný člověk, u něhož se našli doklady se jménem Michael Necker. To on vzal Matcha do ruky a to on měl být poznamenán znamením smrti...

Gigantický pavouk


Během svého pobytu v Africe slýchal reverend Arthur Symes (člen LKS) často od domorodců děsivé příběhy o gigantických pavoucích. Z počátku jim nepřikládal příliš velký význam a byl k nim značně skeptický. Při jedné výpravě nedaleko jezera Kyoga v Ugandě však uvízli tři z jeho nosičů v obrovské pavučině. Než Symes stačil jakkoli zareagovat, vyběhl z hradby stromů obrovitý pavouk a zabil svoje oběti, které se uchytili v pavučině, jedovatými kusadly. Samotnému reverendovi se nic nestalo a v roce 1889 se vrátil ze svého šestiletého výzkumu v Africe domů.

Prosím čtenáře,aby tento článek nekopírovali bez svolení autora.Ten byl psán podle mnou dostupných údajů a nevylučuji možnost, že se zde mohou objěvit nepřesné údaje, proto žádám o prominutí a případné upozornění. Doporučený článek zde.

King Kong

6. listopadu 2009 v 16:04 | Anna

King-Kong

King Kong ("Král Konga"): Největším primátem všech dob byl gigantopithecus blackii, který mohl na výšku měřit až tři metry a vážit i 600kg. Z fosilijních nálezů je patrné, že vyhynul cca před 100 000 lety, tedy se mohl potkat s člověkem. Je však možné, že jeho zbytková populace žije dodnes. Z jihovýchodní Asie (místa dřívějšího výskytu) je pořád hlášeno pozorování obrovského osrstěného humanoida, který je schopen chůze po zadních nohách. Nese prý shodné znaky nejen s gorilou, ale i s člověkem, čemuž odpovídá fakt, že se člověk z gigantopitheca vyvinul. Ten se však na rozdíl od tajemného kryptida živil výhonky rostlin, namísto lidského, popřípadě lvího masa.

Tento kryptid patří spíše do kategorie mýtické kryptozoologie a jeho současná existence není příliš pravděpodobná. Závislost na velkém množství potravy, terou vzhledem ke své velikosti spořádal, a obrovská konkurence ze strany ostatních lidoopů jej nakonec vymazala ze seznamu pleistocenní megafauny. Zda jej nalezneme mezi tou dnešní je věc dohadů...
King-Kong ve filmovém zpracování.

Opice z Bondo

Opice z Bodo: V Kongu se prý však vyskytuje další gigantický primát, přezdívaný opice z Bondo. Jedná se o 2,5 až 3 metry vysokého lidoopa, jehož hmotnost se pohybuje kolem 190ti kilogramů.

Za potravu jí slouží nejčastěji lvi. Má velké tesáky, jimiž je schopna kořist rozpárat pomocí jediného škubnutí hlavy. Živí se výhradně masem. Podrobněji způsob lovu popsal i nizozemský zoolog Clive Hicks, který se s tímto obrovským lidoopem údajně sám setkal: "Jsou fascinující. K lovu ryb si vyrábějí 2,5 metru dlouhé oštěpy. Narozdíl od ostatních primátů se vůbec nebáli. Nejdřív na nás zaútočili. Vypadali jako vycvičené speciální jednotky. Útočili potichu, zatímco jiné opice křičí, aby zastrašily protivníka. Když se přiblížili, jen nás prozkoumali a pak tiše zmizeli zpět v džungli," vypověděl a doplnil, že je vskutku spatřil ve velké tlupě, jak požírají mršinu lva.
Co je tedy pravdy na pověstech domorodých kmenů? Je možné, aby se v pralesích Konga ukrýval nový druh šimpanze, který dorůstá až obludných rozměrů? Anebo šlo o křížence šimpance a gorily? "Nenašli jsme sice bájné monstrum, ale když ve 21.století můžete najít úplně neznámého velkého primáta, tak se v zelených hlubinách Africké džungle může skrývat ještě cokoliv jiného," vysvětlil Cleve Hicks.
Váha se pohybuje kolem 130kg a výšku lze odhadnout na 2,5m. Krom toho prý šimpanz vyje za úplňku na měsíc. Těžko si představit děsivější monstrum...

Mantikora

1. listopadu 2009 v 19:23 | Anna
Mantikora ("lidožrout"): První záznam o této mýtické šelmě pochází již z 4. století př.n.l. Řecký lékař jménem Ctesias zde popisuje hrůzostrašné zvíře s tělem lva, lidskou tváří a jedovým hrotem na konci článkovitého ocasu.
Z temene vybíhá hustá hříva, ohraničující tygří obličej. Přední část hrudi je taktéž porostlá hřívou, která se v některých případech táhne až do slabin. Jindy však zvíře hřívy plně pozbývá a místo toho mu z horní čelisti visí dlouhé šavlovité tesáky. Srst má rudý odstín.
Ačkoli je dnes Mantikora obecně považován za legendu, Aristoteles i Plinius se o něm zmiňovali jako o zvířeti zcela reálném.  Na základě toho se vydali po Mantikorovi pátrat dvě expedice. Vzhledem k nepřístupnému terénu se však doposud nepodařilo zahlédnout víc než několik stop poblíž oblasti Phu-Dong, tedy údajné lokality výskytu.

Sumatránský princ proplouval se sýím doprovodem Malackou nížinou, když tu náhle spatřil na pobřeží velmi podivné zvíře. Vypadalo jako lev, ale barva jeho srsti byla červená. Na prince šelma tak zapůsobila, že na onom místě založil město a nazval je Singapur - Lví město.
(Stará Perská legenda)
O lva se však zaručeně nejednalo, protože ten se v Malacké nížině nikdy nevyskytoval a tygra by dozajista princ poznal ze Sumatry. Co ale zahlédl? Šlo snad o bájnou Mankoru?

Legenda tedy možná měla reálný základ. V několika znacích se popis Mantikory schodoval např. s jeskynním lvem, jehož zbytková populace přežívala ještě v 3. století n.l.
Na Balkánském poloostrově žil ještě v začátcích našeho letopočtu a několik stovek let poté. Stavbou těla byl mnohem mohutnější než dnešní lvi a vyznačoval se i hustou srstí, která měla rudý odstín. Ocas byl zakončen hrotem, z kterého navíc vyčnívaly štětiny hrubých černých chlupů. Ty mohly být základem pro štíří bodec na konci ocasu Mantikory.


Někdy bývá Mantikora vyobrazena s šavlovitými tesáky, které někteří spisovatélé přirovnávali ke "kozím rohům". Nápadně se podobaly špičákům, které měl i šavlozubý lev. Ten však měl dle dostupných zdrojů srst skvrnitou. Pozbýval však hřívy i navzdory tomu, že lva připomínal, což Peršany očividně mátlo. Je tedy možné, že základem pro legendu byla právě tato zvířata.


P.S.: Obrázky pochází od mého nejoblíbenějšího malíře malíře, Heidricha Hardera.

Exmoorská bestie?

30. října 2009 v 15:05 | Anna
Exmoorská bestie: /Devonský nález/

"Objevila se předemnou z nenadání, bezestrachu vylezla z křovisek jen pár desítek metrů ode mne. Hleděli jsme na sebe několik nekonečně dlouhých minut. Šelma byla černá jako uhel, její oči v šeru žlutě světélkovaly. Když se ta věc ode mne konečně odvrátila a tiše jako přízrak opět zmizela v houštinách, vydechl jsem úlevou. Té kočce jistě na délku mnoho nescházelo do půldruhého metru, v kohoutku pak měřila alespoň 70 centimetrů!" Vypověděl britský přírodovědec Trevor Beer. Oživil tak dohady o staré hrozivé legendě, tzv.Exmoorské bestii.

V říjnu roku 2009 moře vyplavilo poblíž Severního Devonu záhadné tělo živočicha, kterého se nikomu nepodařilo úspěšně identifikovat. Velikost se blížila teleti, podle charakteristických čelistí se ale prý jednalo o šelmu. Domněnce, že jde o tuleně neodpovídaly dlouhé zadní nohy a protáhlý bičovitý ocas. Zatím co vědcům dělalo zařazení nálezu problémy, místní obyvatele určili jistou a přesnou diagnózu: šlo podle nich o Exmoorskou bestii.
Je na fotografii slavná Exmoorská bestie?

Exmoorská bestie je podle popisu svědků až dva metry dlouhá kočkovitá šelma. Má načernalou srst a vzhledem velmi připomíná pumu, která se však ve Velké Británii nevyskytuje. Její pozorování bylo poprvé hlášeno v sedmdesátých letech minulého století, legenda však existovala daleko dříve. V osmdesátých letech s ní potom měli problém především místní farmáři, jimž se ve velkém strácel dobytek. Krvavé útoky byli připisovány právě Exmoorské bestii. Ta byla několikrát vyfotografována, nikdy se jí však nepodařilo zastřelit.
Vědecký rozbor vyplaveného těla však domněnku, že se jedná o tuto šelmu vyvrátil. Rozklad způsobil mizení tkáni ze zadní ploutve tuleně. Ploutev touto deformací získala podobu zadních končetin. (Tato informace se objevila v některých novinách, není ale stoprocentně potvrzena.)
Tato lebka zřejmě teleti nepatřila.

Samostatný článek o Exmoorské bestii najdete zde a tento byl pouze dokumentací Devonského nálezu.

Hadovité obludy

29. října 2009 v 17:40 | Anna

Nabau

Nabau: V okolí řeky Rajang na Borneu se z vrtulníku podařilo vyfotografovat záhadného tvora dlouhého kolem třiceti metrů. Jednalo se o gigantického hada, jehož čelisti byli nebývale protaženy do délky atypické pro tento živočišný druh. Podle charakteristických znaků se zřejmě jednalo o obrovského hroznýše. Jeho kůže měla načernalý odstín a hlava se podobala dračí. Domorodí obyvatele tvora nazývají Nabau a mají z něj panickou hrůzu.

Odborná veřejnost snímek označila za podvrh,přesto některé Asijské denníky poukázaly na fakt,že byl nedávno v Kolumbii objeven obrovský had Titanoboa cerrejonensis,který se pozorovanému objektu nápadně podobal.Jeho rozměry však byly o poznání menší,navzdory tomu,že se jednalo o největšího dosud objeveného hada.

Naga Seri Gumum

Naga Seri Gumum: Jezero Chini, které leží v Malajsii je tvořeno rozsáhlým komplexem vodních nádrží, které vzájemně spojují další vodní toky. Právě tato plocha má však skrývat pradávné tajemství zvané naga Seri Gumum. Jedná se prý o obrovitého ještěra s hadovitým tělem, šedozelenou kůží a hrozivou dračí hlavou. Ve vodě se prý tento tvor pohybuje vlnivě a velmi rychle. Takto popsal setkání s vodním drakem v roce 1999 pan Idiris:
"Poklidná hladina jezera se náhle rozvířila. S hlubokým odfrknutím se prudce vynořila hlava podivného zvířete. V nízké lebce zářili obrovské žlutě zbarvené oči. Z tlamy šlehal dlouhý jazyk. Mohutná hadovitá šíje se tyčila víc jak metr nad vodou. Trup jsem v tom zmatku nezahlédl. Šíleně jsem se lekl a pustil pádlo. Loď zpomalila. Monstrum zíralo přímo na nás. Pak se potopilo. Trvalo chvíli, než jsme zahlédli, jak pluje asi o třicet metrů dále. Nabralo rychlost a vytrvale kroužilo kolem člunu. Jeho dlouhé hadovité tělo se v obloucích vynořovalo nad hladinou a vyvolávalo vlny."

Jezerní had

Jezerní had: Povrch těla byl tvořen černou až černohnědou kůží, šíje plynule přecházela do velmi dlouhého hrbolatého těla, které mohlo měřit až třicet metrů a z brady na malé hlavě vysely žíňovité vousy. - Takto dle svědectví vypadá obluda ze švýcarského jezera Stor sjön, které je se svou rozlohou 156 kilometrů čtverečních a hloubkou až 90km pátým největším jezerem Švédska.O tom, že skrývá tajemnou obludu, se roku 1973 přesvědčil i porybný Ragnar Björk. Když před ním proplul podlouhlý tmavý předmět, nejprve se domníval, že se jedná o kmen stromu. Ten se však záhy po nabodnutí pádlem vztyčil do vertikální polohy a s hlubokým zasyčením zaútočil ocasem. Björk se ještě dlouho poté musel vzpamatovávat z mocného šoku.


Informace:časopis 100+1.Prosím čtenáře,aby tento článek nekopírovali bez svolení autra.

Sacalinská příšera

28. října 2009 v 14:58 | Anna
Sacalins monster (Sacalinská příšera): V květnu roku 2009 nalezli obyvatele ostrova Sachalin pozůstatky podivného tvora. Bohužel z něj zbyla už jen kostra, přesto vzbudil obrovský zájem médií. Skeptici veřejnost ujistili o tom, že se jednalo pouze o malou kosatku, čemuž však neodpovídala podoba ani velikost vyplaveného zvířete. Navzdory dlouhému pátrání po původu tajemného tvora se mi nepodařilo určit přesnou diagnózu... Až do chvíle, kdy jsem prohlédla biologické zmapování tehdejší fauny (cca do doby před 147 mil.lety):

Kdysi brázdil ledové vody Pacifického oceánu predátor z rodu pliosaurů, který dosahoval délky 15-17 metrů. Z nedávné studie tzv. predátora X, jak byl nazván, vyplývá, že tlak jeho čelistí se rovnal celým čtyřiceti tunám a sám ještěr vážil úctyhodných 45 000kg! Pravděpodobně se živil současně žijícími plesiosaury a ostatními ještěry nadřádu sauropterygia. Byl objeven kol. roku 2008, tedy v docela nedávné době. Norští vědci nalezli jeho ostatky poblíž souostroví Špicberky, vyskytoval se ale i na jiných místech planety všetně okolí ostrova Sacalin (určení není vzhledem k nedostatku důkazů stoprocentní.) Mezi jeho charakteristiky patřila ohromná ozubená čelist, čtyři ploutvovité končetiny a dlouhý silný ocas. Podle úsudku Jorna Haralda Huruma byl tento predátor na úplné špičce tehdejšího potravního řetězce. Hurum (student university v Oslu, která se na výzkumu podílela) také prozradil, že podle jeho studie by tento gigantický pliosaurus mohl v zubech rozdrtit "legendární vůz značky Hummer, tedy velké terénní auto." Otázkou však zůstává, zda by k tomu vůbec mohlo dojít, protože se předpokládá, že tohoto tvora vyhubilo radikální zvýšení teplot v oblasti jeho dřívějšího výskytu.
Predátor X byl pravděpodobně na špičce tehdejšího potravního řetězce. (Foto:Novinky cz.)

Tento mořský gigant však patrně nevymřel, jak soudím v závislosti na nápadné podobnosti Sacilinské příšery a predátora X. Krom toho jsem nedávno objevila v diskuzi věnované tomuto nálezu, že vedle lebky druhohorního plaza se našli i fosílie automobilu. Proč by se mu tedy příležitost rozdrtit v zubech "terénňák" nemohla naskytnout? Tuto úvahu je však třeba brát se značným nadhledem.
Porovnání čelistí.Foto:Věda a technika (1),KPUFO.CZ (2)


Dokumentace nálezu:

Pseudoplesiosaurus

28. října 2009 v 10:38 | Anna
Pseudoplesiosauria (pseudo-plesiosaurus):
Nedávno jsem v časopise 21. století objevila článek, podle nějž jsou mořské hlubiny probádané pouze z jednoho až dvou procent, o čemž svědčí i poměrně nedávný nález japonské rybářské lodi Zuiyo maru. Na palubu totiž vytáhla zdechlinu podivného tvora, který byl již v pokročilém stádiu rozkladu. Bezmála dvoutunové tělo na délku měřilo neuvěřitelných 9,6 metrů a bylo široké 1,2 metru! Nález byl tak neobdobný, že jeho fotografie šokovaly celý svět.

Loď japonské společnosti Taiyho učinila nález přibližně čtyřicet kilometrů od přístavu Christchurch, tedy nedaleko břehů Nového Zélandu. Úlovek vytáhla z hloubky 300 metrů, přičemž si nejdříve posádka myslela, že jde pouze o velký počet krevet. Po vytažení se však kapitán domníval, že jeho úlovek je bezcenný a proto jej nechal vhodit zpět do moře. Přesto námořníci stihli pořídit několik nákresů a sám kapitán zvíře vyfotografoval. Na základě těchto snímků bylo určeno mnoho diagóz původu neznámého tvora, žádná však nebyla natolik přesvědčivá, aby si získala plnou podporu a tak byl nález odbornou veřejností zapomenut.

O co se jednalo?

1.: Třiceti-devítiletý Michichinko Yano (Ymagučiho oceánský ústav) tisku řekl: "Vypadá to jako zbytek velryby..." O tu však jít nemůže v závislosti na netypických tělesných parametrech. Český přírodovědec Štěpán Rak nález popsal takto: Na zdechlině šla dobře rozpoznat malá hlava na dlouhé šíji, štíhlý trub a ploutvovité končetiny- tedy přesný popis Mořského hada!
2.: Teorie o mořském hadu není o nic více pravděpodobná - tedy alespoň pro mořské biology, kteří toto řešení rezolutně odmítají s tím, že jednoduše nejde o bájného tvora, ale racionálně vysvětlitelný biologický úkaz, zřejmě dosud nepoznaný živočišný druh...
3.: Další z teorí hovoří o přeživším plesiosauru. Na fotografiích jsou vidět typické znaky pro tohoto vyhynulého plaza a tuto možnost nevyloučili dokonce ani biologové.
4.: Predátor X - obrovský pliosaurus, který brázdil oceány před 147 milóny let by také představoval vhodného představitele příšery z hlubin.
Prozatím však zůstává tajemnství kapitána Akira Tanaka nevyřešeno.

Au Angi Angi

25. října 2009 v 18:29 | Anna
Au Angi Angi (hrozivý ještěr?): Austrálie a Oceánie jsou osídleny mnohými druhy plazů. Kromě některých zástupců druhu aligátorovitých zde můžeme najít nespočet druhů agam, ještěrek či chameleonů. Přesto je však podle domorodců biologické zmapování nekompletní. Trvají na tom, že se ve vnitrozemí ostrova Queesland skrývá obrovský šupinatý ještěr, kterého nazývají Au Angi Angi. Na téma varanovití zde můžete najít hned dva články, které se shodují v lokalitě pozorování kryptida i jeho popisu, je tedy možné,že Au Angi Angi je pouze jiný název pro onoho záhadného ještěra. Schodnost Au Angi Angi s varanovitým ještěrem je také patrná na první pohled. Kousnutí tajemného šupinatce je prý vždy smrtelné, čemuž odpovídá fakt, že varan komodský má vnitřek tlamy protkaný jedovými žlázami a kořist po kousnutí zemře na otravu krve. Z nedávné doby také pochází toto svědectví:
Tři dívky se vydaly k solnému jezírku vzdálenému 3 hodiny cesty od vesnice,aby získaly tak drahocenou sůl.Dívky pracovaly teprve chvíli když u skály vysoko ve svahu uviděly siluetu Au Angi Angi.Netvor byl odvrácen-zdálo se,že něco sleduje.Zřejmě se v jeho zorném poly,kam dívky nemohly dosáhnout,pohybovala jiná kořist.To jim dalo šanci k úniku.Vyplašená trojice se ukryla v malé jeskyni nad pramenem.Teprve když netvor odkráčel,rozhodly se vrátit zpátky do vesnice.Druhý den našli bojovníci čerstvé,obrovské stopy Au Angi Angi.

Shodné znaky s varanem:

-Oba tito plazy žijí buď v jeskyních nebo si hloubí nory ve svahu.
-Hlášena je u obou obrovská dravost, někdy dokonce agresivita.
-Oběť umírá na otravu či infekci krve do několika hodin.
-Živí se především malými sudokopytníky.

Svědectví:www.kryptozoo.estranky.

Burrunjor

23. října 2009 v 20:17 | Anna
Burrunjor: Varanus prisca, též zvaný Megalania, byl největším druhem varana. Žil v době Pleistocénu (čtvrtihory) mimo jiné na území dnešní Austrálie. Jednala se o skutečně úctyhodného tvora, který dosahoval obrovských rozměrů. Ploská hlava, která byla opatřena čelistmi s šavlovitými tesáky, navazovala na krátký krk a protáhlé šupinaté tělo, jež mohlo od špičky ocasu k tlamě měřit přez sedm metrů. Jednalo se jistě o pozoruhodné zvíře. Je však možné, že by dokázalo přežít dodnes?
Roku 1950 bylo na mnohé australské úřady nahlášeno několik pozorování podivného, bezmála devítimetrového tvora, který se nápadně podobal ještěru. Tvrdá kůže měla šedavý odstín a připomínala rohovinu. V tlamě byly dobře rozeznatelné velmi ostré zuby. Z gigantického těla ústil dlouhý silný ocas, pomocí něhož tvor udržoval rovnováhu. Pohyboval se velice rychle a váhu přenášel střídavě z pravé poloviny těla na levou. Podle všeho to byl nebezpečný predátor. Tato svědectví jsou i částečně materiálně podložena: ve stejné době se našli i podivné tříprsté stopy, které nikdo nedokázal identifikovat. Kryptozoologu Rexovi Gilroyiovy se v rozmezí let 1979 až 1984 dokonce podařilo pořídit jejich sádrové odlitky. Dále si farmáři stěžovali na strašlivý řev, který se noc co noc rozléhal buší. Vědci jeho původ nedokázali určit, ostrované však byli přesvědčeni, že se jedná o dravého varana nazývaného Burrunjor. Lokalitou výskytu tohoto zvířete je prý ostrov Queesland a přilehlé oblasti. Z těchto míst však přichází ještě jedno tvrzení o zdejším výskytu dosud nepoznaného druhu varana nesoucího název Mungún Galli. Po těchto zvířatech dle upozornění jednoho ze čtenářů pátral i Ing. Jaroslav Mareš, jeho expedice však byla bezúspěšná.
Nedávný nález kostí varanus prisca, objevených před několika lety v oblasti Queesland, bylo archeology určeno na pouhých 300 let! Je tedy možné, že gigantický varan dosud žije. Na tuto myšlenku navazuje i další svědectví z roku 1961, kdy byl Burrunjor přirovnán k varanu místo dinosauru, jak bývalo do té doby mezi nodbornou veřejností běžné. K spatření mělo dojít poblíž zátoky na Gulf Coast.
Tyto materiály byly použity při přednášce a shledány jako kvalitní.

Bizoní národ

18. října 2009 v 16:33 | Anna
Bizoní lidé (buffalo people): Svědka této události raději ponechám v anonymitě (napřed však musím poznamenat,že jej znám osobně). Na celý případ bylo totiž uvaleno oficialní informační embargo.Co tedy vlastně objevil?

,,Já ji neobjevil... ale můj kámoš ze spojených Států říkal, že někdy dávno objevili Indiáni na břehu nějaké řeky kostru člověka, který byl hodně vysoký (cca 2m) a na zádech měl kosterní výrůstek jako mají bizoni - tzn. hrb, který je tvořený kostí... některé kmeny totiž věří, že jejich předci jsou Bizoní lidé (buffalo people)... vlastně kříženec bizona a člověka... když to chtěli nálezci oznámit a přizvali k tomu nějakého archeologa, bylo jim doporučeno, aby na ten nález zapomněli, páč by to mohlo trošku zamávat s archeologickou i laickou veřejností... takže o tom ví jen hrska lidí... ale já věřím, že je to pravda..."

,,Mýtická doba, ,,kdy po zemi ještě chodil Iktómi", se pro Lakoty uzavírá příchodem Bílé bizoní ženy, která jim přináší nový společenský i duchovní řád a nové vyjádření víry." Začíná Jan. F. Ulrich svou knihu "Mýty Lakotů". Můžeme si zde všimnout významu Bizního národa v Lakotské kultuře.Odkazuji čtenáře, které tato tématika zaujala, na jeho publikaci.


Vážení čtenáři, ačkoliv jistě mnohdy váháte nad pravdivostí uvedených svědectví, autentičnost tohoto mohu potvrdit sama.
Bizon americký (bison bison)

Mungún galli

16. října 2009 v 18:54 | Anna
Mungún galli: Když zkoumal Darwin souostroví Komodo, jistě slýchal pověsti o ohromných dracích, kteří zde žijí (skutečně existujích varanech komodských). Tito šestimetroví ještěři, kteří za den spořádají přibližně trojnásobek své váhy, jsou největšími plazy naší planety. Avšak v hlubině pralesa na polooostrově York se prý skrývá něco hrozivějšího...

Můj zkušený domorodý průvodce ukázal na prošlapanou uličku ve vysokém porostu a sebejistě prohlásil: "Tudy prošel Mungún Galli. Nebyly to ani dvě hodiny. Podle směru, kterým šel,je jasné, že se vrací ke svému doupěti!" Průvodce tvrdil, že ví, kde má drak pralesa skalní doupě, a že mě k němu dovede. Proč by se to nemohlo podařit? Proč by někde v nepřístupné džungli nemohli přežít poslední jedinci tohoto druhu?Mnohahodinové číhání na skále nad jeskyní výsledek nepřineslo. Domorodec mě ujišťoval: "Mungún Galli loví vedne, k večeru se určitě vrátí." Nevrátil se. Třetího dne mne napadlo vlézt do jeskyně a poohlédnout se po obrovském varanu přímo tam. Nikdy bych si neodpustil, kdybych si tuto prohlídku údajné dráčí sluje nechal ujít. Můj společník však nechtěl dovnitř za žádnou cenu. Jeskyně nebyla příliš prostorná, zato byla dost hluboká. Předemnou se černalo tajemné neznámo. Na možnost, že odtud proti mě vyrazí devítimetrový drak, jsem raději nemyslel. Nenašel jsem tu však jedinou známku, že by byla obývána devítimetrovou nestvůrou. Vrátil jsem se tedy z výpravy za obrovským varanem s nepořízenou.


Autorem tohoto svědectví je český kryptozoolog Jaroslav Mareš. Poloostrov York, který leží na severu Austrálie, z velké části pokrývá dosud neprobádaný prales společně s rozsáhlým skalním komplexem, který představuje ideální skrýš pro nový druh varana. Odborná veřejnost však tyto zprávy nebere příliš vážně.

Svědectví: www.robbca.cz
 
 

Reklama