Kryptozoologie

Dronte mauricijský

14. července 2010 v 0:00 | Anna
1/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"


Dronte mauricijský (Raphus cucullatus): Oficiální název tohoto ptáka zní "dronte mauricijský", existuje však řada vedlejších přezdívek. Známé je například označení "blboun nejapný" či "dodo" (staroportugalsky doudo, čili "hlupák") nebo "Walgvogel" - holandsky "odporný pták" - toto nelibé přízvisko získal díky tuhému masu a špinavému peří. .

Tzv. blboun nejapný byl cca 23 kilogramů těžký pták čeledi drontovitých. Měl žluté končetiny a černý zobák s červenou skvrnkou. Jeho trup zdobilo modro-šedé peří a chomáček kratších per na ocase. Křídla byla zakrnělá a dronte jich nemohl využívat k letu. Některé zprávy námořníků však hovoří o tom, že byl zdatným plavcem (tato teorie není potvrzena) a u vodní hladiny lovil hejna ryb. Jinak se živil ovocem, kterého se dosyta najedl během období vlhka a v následujícím období sucha žil ze svých tukových zásob. Proto měl přirozenou tendenci pozřít co nejvíce potravy a tak se v zajetí snadno překrmoval. Umělci, kteří znázorňovali výhradně jedince přechovávané v soukromých chovech a zoologických zahradách, je tak zobrazovali jako silně obézní, což vedlo k všeobecnému rozšíření domněnky, že tito ptáci jsou "tlustí". Leč opak je pravdou...
Okolo jeho potravy však existuje spousta dohadů. Značně diskutabilní je například tvrzení, podle nějž tento pták pozřel i kamení či železo (zvířata kamení polykají pro rozmělnění potravy v žaludku, ale dodo se živil zralým ovocem).


Zajímavá a dobře známá je tzv. Templeho hypotéza, podle které vymření dronteho (viz níže) zapříčinilo i rychlé mizení dříve dominantní dřeviny, stromu Sideroxylon grandiflorum, který se - stejně jako dodo - endemiticky vyskytoval na ostrově Mauricius. Americký ekolog Stanley Temple si všiml ještě jedné skutečnosti: veškeré stromy, které na ostrovy zbyly, spadaly do doby před vyhubením blbouna. Z toho vyvodil domněnku, že oba případy spolu musí mít vnitřní souvislost a na jejím základě vystavěl právě slavnou hypotézu.
Podle ní problém spočíval v tom, že aby se mohla tvrdá semena stromu šířiit dál, musila nejdříve projít zažívacím traktem specifického druhu (dodo). Posléze si však uvědomil, že dronteho lze nahradit jiným druhem s podobným trávícím traktem, např. krocanem.
A teď to nejzajímavější: celá hypotéza je mylná! Skutečnou příčinou ztenčení porostu (v současnosti je pozvolna a úspěšně obnovován) byla jeho neschopnost soužití s nepůvodními druhy, na ostrov zavlečenými námořníky.

Photo: Dodo, Raphus cucullatus.

Tatáž okolnost se stala drontemu osudnou. Jako první se na ostrově vylodili Portugalci roku 1505 a nejen, že sem zavlekli škodnou, ale začali také ptákům vybírat hnízda. Blbouní vejce byla vítaným zpestřením jídelníčku. Maso však sestávalo nepoživatelným.
Pro nové druhy (prasata, opice a především krysy) představoval dodo snadnou kořist. Byl neobratný i pomalý a navíc nedokázal létat. Krom toho docházelo k rozsáhlému mýcení lesní plochy, která jim skýtala poslední ochranu. Není tedy divu, že ptáci, vystaveni oboustrannému nátlaku, se brzy přestali rozmnožovat a pomalu vymírali.
Poslední dronte byl zpozorován roku 1662 ztroskotaným námořníkem Volertem Evertszem. Jiné údaje ale hovoří až o roku 1681. Předním však došlo k poslednímu spatření roku 1638, v 17. století tedy již pomalu zvonil těmto ptákům umíráček.

The Dodo

Druh byl tedy vyhuben v méně než stoletém intervalu po svém objevení. Jakkoli se zdá tato zpráva šokující, odráží krutou realitu lidské bezohledností, jíž je doprovázena cesta k poznání.
V žádném muzeu se nedochovalo kompletní tělo dronteho, k vidění je však jeho kostra a jedno jihoafrické muzeum vlastní dokonce jeho vejce. Z nich se podařilo získat DNA, která má být nápomocna při dronteho oživení pomocí klonování, metodou "Jurský park". Cosi podobného se již v minulém století povedlo německým vědcům, kteří tímto způsobem oživili vyhynulé aurochy. Jak, ale zůstává záhadou. Zatím co v laboratořích pokračují neúspěšné pokusy, jedinou nadějí vědců zůstává, že se blbounům podařilo přežít na odlehlých místech ostrova. To je ovšem značně nepravděpodobné...

Zajímavosti:

- Dronte byl příbuzným afrických a jihoasijským holubům

Foto: zdroj

Strašliví psi

24. června 2010 v 14:09 | Anna

Irranja

Zatím co v Evropě se místní legendy množily vlkodlaky, v tisíciletém časovém rozestupu se u protinožců zrodila prastará báje o Irranjovi - postrachu pouště.

Domorordí Aborigiové popisují Irranju jako vysokého muže, který se zprvu nijak neodlišuje od zbytku populace. Když se však krajem přežene písečná bouře, ulehne Irranja na zem a čeká pod nánosem písku, který na něj vmete vítr. Když se celá katastrofa přežena a zazpívá utcher bird ("shrike" - zpěvný pouštní dravec malého vzrůstu, latinsky "rhodophoneus cruentus"), rozvalí se hromada písku, pod níž leží "pohřeben" Irranja, a  ten se vydává dál, v podobě obrovitého rezivého psa, plenit vesnice.

Legenda vydržela dodnes a místní se jí velmi obávají. Je tedy možné, že za celou řadou pohřešovaných osob může stát dávný mýtus, děsivý Irraja? 


Autor obrázku: shadow-wolf

Pekelní psi z Anglie


Pekelní psi (též "Poslové ďábla"): Ačkoliv jsou tyto přízraky obecně řazeny do kategorie mýtické kryptozoologie, někteří lidé jsou v jejich existenci pevně přesvědčeni. Zřejmě k tomu mají pádný důvod, neboť staré svědectví se zdá být dosti pádným argumentem.
V srpnu roku 1577 došlo k hrozivému útokoku v kostele, při němž byl byli zabiti dva lidé a jeden těžce zraněn. Svědci popsali, že při bohoslužbě se náhle vynořil z boční lodi obrovitý černý pes, jemuž z tlamy šlehaly plameny, a zaútočil na věřící. Zpráva se brzy objevila v tisku a svědectví bylo zapsáno i do farní kroniky.

Přízrak se vyskytuje na různých místech Anglie již od počástků středověku. Na zajímavou skutečnost poukázali některé zdroje, podle nihž se pekelní psi zjevují pouze v jistých lokalitách, které mají specifickou symboliku smrti - např. hřbitovech, opuštěných polních cestách, staveništích, kde mohlo v minulosti dojít k úmrtí, aj.
Podle řady vědů jde o pouhý zjev či optický klam - většina veřejnosti si však klade tutéž otázku: je "klam" schopný zabíjet?

"Právě oči jsou tím prvním,co lze mě spatřit... Někteří svědci uvádějí, že ačkoliv je zvíře tak temně černé, ve tmně lze kolem něco rozpoznat, něco jako kouli nazelenalého svitu. Také z tlamy někdy pekelným psům místo jazyka šlehá plamen."
(Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti - Otmar Dvořák)

Irranja (zdroj obrázku)

Mngva

19. června 2010 v 12:54 | Anna
Mngva ("požírač lidí"): Jezero Tanganika, které se rozkládá na jihu afrického kontinentu, je se svou rozlouhou 34 000 km2 druhým největším v Africe. Kromě pestrého spektra ryb a řady vodního ptractva, sídlícího v okolí břehů, zde žijí také hroši a krokodýli. Chybí však jeden podstatný článek potravního řetězce; lev.
Podle domorodců byl tento typický pretátor vytlačen jiným konkurentem - šelmou, kterou se svou silou nevyrovná ani pověstný "král zvířat".

Tajemné zvíře obývá široké okolí jezera, které ohraničuje klenutý horský masiv. Vyskytuje se zde také řada zátočin. Šelma se tak úspěšně skrývá před zraky veřejnosti a jen tu a tam na sebe upne všeobecnou pozornost.
Útoky přicházejí nepravidelně po sobě. Tento živočich žije solidárně či v párech, je však daleko silnější než jiní afričtí drvaci. Dle domorordců je mngva "dravá jako tři lvi". Není tedy divu, že když v roce 1922 došlo k brutálnímu ataku, zabila při něm místního policistu.  Podle zprávy oblastního správce Tanzanie, kapitána Williama Hichense, měla událost následující průběh: po příchodu svých kolegů již muž nejevil známky života, na jeho těle byly rozeznatelné příznaky napadení lvem a v hrsti mu uvízl chomáč šedých chlupů. V zápětí byl zaznamenán stejný útok s tímtéž průběhem (druhá oběť svírala také chomáč srsti). Roku 1937 došlo k poslednímu napadení dalšího muže, tentokrát však nebylo smrtelné.
Místní domorodci posali aktéra útoku jako mngvu; šedě zbarvené zvíře o velikosti osla. Tělesná konstituce je o poznání robustnější než u lva či leoparda a zcela zchází ocas a hříva.
Kapitán Hinches si vyslechl řadu písní a legend, které o ní vyprávěly - podle domorodého folklóru se zvíře nebojí ohně a je neskutečně dravé.


Odborníci identifikovali šedivou srst, kterou v ruce svíraly údajné oběti mngvy, skutečně jako kožešinu šelmy. Nalezené stopy, posouzené lovci šelem, prý patřily zvířeti o velikých rozměrech. To vše nasvědčuje existenci tajemné šelmy... Ale o jaké zvíře by se mohlo jednat? Zbytková populace lva jeskynního přežívala v Asii ještě ve 3. století n.l.. Tento tvor blízce připomínal lva, byl však podstatně větší. Stejně jako mngva neměl hřívu.
Vyskytoval se taktéž v horských oblastech. Podobnost je na první pohled patrná.

Obraz jeskynního lva od německého výtvarníka Heinricha Hardera.

Skuteční Hitchcockovi "Ptáci"

11. června 2010 v 17:07 | Anna
Hitchcockovi ptáci: britský režisér Alfred Hitchcock, který patří mezi nejvlivnější postavy filmové scény, za svůj život natočil bezpočet horrorů, včetně svého nejznámějšího díla "Ptáci". Navzdory diváckému úspěchu se stal tento snímek předmětem ostré kritiky - záběry jsou prý sice nabité napětím, ale zcela postrádají reálnost.

O naprostém opaku se však přesvědčilo několik německých farmářů. Podle svědectví se na jejich stáda opakovaně snášejí černá hejna obrovských havranů, která bezhlavě útočí na vše živé. Během několikaminutového aktu zahubí desítky ovcí. "Vypadalo to jako v hororu. Bílé sněhové pláně a najednou černé hejno letící do mého stáda. Během chviličky se bezchybná zmrzlá plocha zalila červenou krví," vysvětlil třiačtyřicetiletý Jürgen Fritz, svědek podivného náletu.
Havrani loví převážně hmyz, v exstrémních případech však napadnou malé savce o velikosti veverky. Útoky na dobytek dosud nebyly zdokumentávány.
Ke krvavému angriffu, jehož dějištěm bylo jižní Německo, mohlo dojít ze dvou důvodů:
a) akutního nedostatku potravy, který havrany trápil během dlouhé zimy,
b) čistě z rozmaru.
Ornitologové zvažují obě alternativy, svou roli však mohou hrát i zároveň.


Alfred Hitchcock a "neškodný" havran. Foto: oficiální zdroj

Policista Dietmar Ernst, který je denně nucen řešit desítky podobných svědectví, uvedl, že "jde o téměř každodenní záležitost. Útočí zejména havrani, živící se na smetištích. Nyní se ke zbytkům nedostanou a hledají náhradní možnost. Nejčastěji ptáci útočí na oči a čumák či nohy. Ztrýzněné a zmatené zvíře na zemi už snadno dorazí."
Havran obecně symbolizuje zkázu a přícházející smrt.

Nevysvětlitelné scény nápadně připomínají okamžiky z Hitchcockova horroru. A dokonce ani zde se namají lidé před aktéry útoků jak chránit. "Nemohl jsem udělat vůbec nic. Nesmím útočící havrany ani zastřelit. Jsou zákonem chráněni," svěřil se tisku Fritz. Havrani mu údajně zabili zvířata v hodnotě dvou tisíc dolarů (v přepočtu cca 60 tisíc Kč). Zbylích 500 ovcí nemá jak uchránit.

Budou tedy kritici nuceni svůj názor přehodnotit?

Bejrútský drak

2. června 2010 v 15:06 | Anna
Bejrútský drak: po předměstí Bejrútu, městě v asijském Libanonu, se údajně toulá drak. Upozorňují na to desítky očitých svědectví.
Místní lidé popísují zvíře jako obrovitého šupinatého ještěra. V ulicích města prý loví kočky (ojediněle také psy), podařilo se mu však zadávit i koně. Člověku bývá neškodný a často vyhledává vodní plochy (například bazány), kde tráví čas plaváním.

Někteří svědkové upozorňují na podobnost "draka" s komodským varanem. Ten loví svace jako kozy nebo divoká prasata, v krajním případě je schopen zabít i člověka. Stejně jako Bejrútský drak je vynikajícím plavcem.
Ačkoli je u této myšlenky zavádějící fakt, že se jedná o endemita, nabízí se možnost jiného druhu. Pokud by se spekulace potvrdila, mohly by se závratně změnit početní čísla varaní populace. Těch na celém světě přežívá už jen 500 jedinců.
Mnohem pravděpodobnější je ale třetí teorie; podle ní se jedná o uprchlého mazlíčka jistého místního chovatele. Němec měl podle informačních serverů ve městě chovat několik těchto zvířat; po tom, co jedno z nich dospělo, jej však volně vypustil do okolí.

Bejrútské úřady nemají prostředky k šetrnému odchytu, proto žádají o pomoc mezinárodní ochranářské organizace.
Burrunjor
Megalania prisca, pravěký druh varana. Zdroj obrázku

Související odkazy:

Mungún Galli - (poloostrov York)
Au Angi Angi - (Austrálie, Oceánie)
Burrunjor - (Austrálie, Oceánie)
Varanus bitatawa - (ostrov Borneo)

Gloucestershireský panter

22. května 2010 v 13:47 | Anna
Gloucestershireský panter: Patnáctiletá dívka Kim Howells a její osmiletá sestřenice, Sophie Gwynne, údajně spatřily v britských lesích pantera. Jedná se již o čtvrté svědectví, které pochází z období několika let a vypovídá o setkání s touto velkou šelmou. "Viděla jsem něco jen tak stranou oka, ale říkala jsem si, že jde asi jen o hromadu dřeva nebo tak něco. Šly jsme dál, ale když jsem se otočila, seděla tam a dívala se na mě. Sophie se mě ptala, co to je, a když jsme se ohlédly, šlo to za námi jen asi pouhých pět metrů. Sledovalo nás to," vypověděla Kim Howellsová.
Podle svých slov zjistila, že se jedná o šelmu, teprve když se zvíře postavilo a vydalo se za ní. Černě zbarvený tvor o velikosti německé dogy měl prý dlouhý ocas a mohutné tlapy. "Nevěděly jsme, co dělat, a tak jsme jednoduše vzaly nohy na ramena a rozběhly se, jak jsme jen rychle dokázaly," dodala Howellsová.

To, co vlastně obě viděly, se jim podařilo zjistit až doma. Když prý Sophiina matka Cathy ukázala dceři obrázek pantera, dívka šelmu bez váhání identifikovala. "Musely být opravdu vyděšené, jejich nohy byly celé pořezané a Sophie byla celá uslzená. Kim je chytrá a citlivá dívka a říká, že něco takového viděla, tak to viděla," vysvětlila Cathy.

Britskými lesy se údajně prohání velká kočkovitá šelma, pravděpodobně panter. Ilustrační foto

Panter (foto: Profimedia.cz)

Podle některých zoologů se mohlo jednat zvíře, které uprchlo místnímu chovateli. Prostor k pochybám poskytuje také podivný způsob, jakým se zvíře chovalo. Přirozený instinkt by jej totiž nutil utéct; chování šelmy však vypovídá o tom, že na lidi byla nejspíš zvyklá a neshledávala v nich nebezpečí.
Mnohem zastoupenější je však teorie, podle které šlo o jednu z "mýtických" britských koček. Ty v minulých letech na stejném území spatřila dokonce pětice mužů - místní policista, mlékař, biolog, elektrikář a řidič kamionu. K pozorování došlo nezávisle na sobě.

Článek britské šelmy.

Ontarijské monstrum

21. května 2010 v 16:43 | Anna
Ontarijské monstrum: K nálezu došlo poblíž města Kitchenuhmaykoosib v Kanadské provincii Ontario. V přilehlé zátočině objevili kolemjdoucí zpola osrstěné tělo neznámého živočicha.
Svědkům se podařilo zvíře vyfotografot a snímky následně umístili na svoje webové stránky, doplněné komentářem: "Toto stvoření našel místní pes Sam v prvním květnovém týdnu v městské zátočině u vody. Upozornil nás na něj a my jsme uviděli stvoření ve vodě, které bylo hlavou dolů. Poté ho vytáhl ke skalám, kde byly pořízeny i tyto fotografie. Ocas stvoření měl zhruba 30 centimetrů a vypadal, jako by patřil obří kryse." 

Neznámého tvora nalezly dvě dívky u jezera v kanadském Ontariu.

Zvíře údajně vydávalo silný zápach.

Po tom, co obě přítomné ošetřovatelky pořídily důkladnou fotodokumentaci, místo opustily, aniž by na nález někoho upozornily. Teprve když se článek objevil na Internetu, vydali se místní lidé zvíře prozkoumat. To ale mezi tím spláchl odliv.
Tento tvor disponuje dlouhými, protáhlými tesáky a "gumovým" zevnějškem. Má také potkaní fyziognomii. "Jsem napjatý, co je to bizarní stvoření zač," vyjádřil se k případu místní policejní šéf, Donny Morris.
Na scéně se začínají objevovat dohady o tom, že jde o tzv. Montaucké monstrum či bájného Chupacabru. Podle některých vědců se jedná o zmutovanou vydru či psa (anglického buldoka, popř. dobrmana s vadou růstu). Jiná teorie zároveň poukazuje na "prasečí" tesáky.
Objevila se též parodie na parlementní volby: jde prý o fotografii z mýtingů nejmenovaných pilitických stran.

Podle výpovědi obou žen začal jejich pes na pláži čenichat a následně zvíře vyvlekl z vody. To se již očividně nacházelo po smrti.

Zvíře připomnělo nález neznámého tvora z roku 2008, jemuž se přezdívalo

 Foto: Novinky.cz

Odkazy:

Montaucké monstrum - Montaucký nález
Montaucké monstrum - Panamský nález
Článek na serveru Novinky.cz
Diskuze na serveru Novinky.cz
Článek na serveru Tn.cz

Embryo draka

12. května 2010 v 16:27 | Anna
Londýnský dráček, jak objev nazývají anglická média, vnesl mnoho neklidu mezi vědeckou veřejnost.

Nález učinil anglický spisovatel David Hart, žijící v Oxfordshire, v gráži svého otce. Podle svých slov spatřil pod hromadou textilu sklenici s prapodivným roztokem, ve které bylo uchováno neporušené embryo dračího mláděte. Zde jej měl údajně před dvaceti lety ukrýt jeho otec Frederick. V té době (1890) zuřil konkurenční boj mezi Německem a Velkou Británií. Proto, že "dráček" měl připutovat právě z Německa, ho vědci po krátkém výzkumu označili za snahu nepřátel o pošpinění jejich reputace a nález být okamžitě zničen. Vrátný Frederick však odnesl dračí embryo k sobě domů, kde jej ukryl v garáži.
Zaměstanec Přírodovědeckého muzea v Londýně měl údajně draka uschovat ve své garáži.

Dodnes není zcela jasno, zda se nejedná o falsum, protože přesnou diagnózu nedokáží vědci s jistotou určit dokonce ani po podrobném průzkumu. Chemický rozbor z laboratoře není zcela jenoznačný, nasvědčuje spíš teorii o plagiátu. "Dráček je bezchybný, od zubů až po pupeční šňůru. Pravděpodobně byl vyroben z gumy kombinované s voskem. Vše ještě potvrdí další analýzy,"  vysvětlio tisku výzkumník a biolog Allistair Mitchell. "Navíc, musí to být podvrh. Existence draků nebyla dosud potvrzena. Přiznávám však, že každý, kdo dráčka viděl, se ptal na totéž: Že je pravý?" Ke konkurenčnímu souboji obou zemí se Mitchell vyjádřil takto: "V té době byla věda stejně populární jako dnes moderní hudba. Kdyby Britové špatně dráčka odhadli, vystavili by se obrovské mezinárodní ostudě."

Dráček, který rozruch způsobil, je ukrytý v masivní skleněné láhvi. Nádoba s kovovým víkem je napuštěna formaldehydovým roztokem. Kromě dochovalého embrya zde byly ukryty také německé listiny pocházející z 90. let devatenéctého století, o jejich obsahu se už však zpráva nezmiňuje.
Sám D. Hart se nakonec přiznal, že si celou věc vymyslil a za plagiátem z gumy a vosku stála pouhá snaha o zviditelnění a publicitu. Dodnes však není jasné, zda toto veřejné prohlášení neučinil pod tlakem médií.

"Případ drak", jak objev nazývá anglický tisk, přetrval v garáži Hartových sto let.

Doporučené odkazy: 1., 2., 3.
Foto, informace: Novinky.cz,. UFO & kryptozoologie

De Prorokovy upíři

5. května 2010 v 19:55 | Anna

Ptáci smrti

De Prorokovy upíři ("ptáci smrti"): Roku 1936 se v zapadlých oblastech jižní Etiopie pohyboval areolog de Prorok. Při své cestě narazil na podivnou domorodou legendu.

Byron Kuhn de Prorok si vyslechl pověsti o záhadné Ďáblově jeskyni, která se údajně nacházela v okolí Lekempti v provincii Walaga. Její obyvatelé byly tzv. "bývalé hyeny" (pozn.red.: mohlo se jednat o šelmu v pokročilejším stádiu vývoje), a především bytost s příznačným přízviskem "pták smrti". V druhém případě šlo o tvory, kteří domorodce děsili víc než jakýkoliv jiný "strašák" z místních legend.
De Prorok se rozhodl jeskyni navštívit, i kdž byl od začátku k pověrám značně skeptický. Jak se však ukázalo, najít vhodného průvodce bylo velmi obtížné. Domorodci se báli a za konečnou dohodou stál až příslib nemalého finančního obnosu.
De Prorok nakonec s pomocí muže z vesnice nalezl malou jeskyni, ukrytou vysoko v horách. Maskovala jí okolní vegetace a v okolí vchodu bylo rozeto mnoho hyeních stop, zato uvnitř poletovali drobní netopýři nezjištěného druhu, kteří se podle de Proroka vyznačovali velkou agresivitou, jinak však nebyli nijak vyjimeční. 
Netopýr indio (foto: Wkipedia).

De Prorok teprve při návratu z jeskyně dostál svých obav. Oslovil dva pastevce, kteří poblíž pásli stádo koz. Ti mu potvrdili, že "ptáci smrti" skutečně existují - jedná se prý o drobné netopýry, kteří sají lidem krev. Činí-li tak dlouhodobě, jejich oběť zahyne v důsledku ztráty životně potřebných tekutin. Pastevci zvyklali de Prorokovu skálopevnou jistotu, že upíři patří pouze do pohádek, když mu ukázali rány na rukou, které byly způsobeny dvěma ostrými zoubky.  Následně archeologa oba muži zavdeli do jejich chýše, kde mu ukázali svého přítele. Dle zjevných příznaků byl na pokraji smrti; měl zašedlou pokožku, zdálo se, že mu chybí svalová tkáň a vysílením se nezmohl ani na slovo. Všude v okolí jeho lůžka leželo zakrvácené oblečení. Jeho stav byl zapříčinět ztrátou krve...

Na světě existují tři druhy skutečných "upírů" (jeden z nich se dokonce nazvává Diphylla  - upír ptačí). Živí se výhradně krví ptáků nebo skotu, nikdy ne člověka. Ani jeden z nich svou kořist nezahubí - jeho přižovování je navíc zcela bezbolestné. Tito tvorové jsou aktivní v noci a jejich kořist po probuzení o ničem neví. Zajímavou skutečností je i to, že narozdíl od ptáků smrti se nevyskytují v Africe, ale Americe, která leží v odlišném klimatickém pásmu.

Mnohé údaje jsem čerpala z tohoto článku.

Bennu

29. dubna 2010 v 21:30 | Anna
Bennu je pták egyptské mytologie. Hraje zde roli "sebestovořitele" a je spojován s dvěmi zásadními událostmi: stvořením Slunečního boha a prvního kusu pevniny.
Zpravidla bývá zobrazován jako šedivá volvka se sokolí hlavou, jednotlivé představy se však liší. Ve Střední říši měl Bennu dokonce podubu kolibříka. Je také možné, že se stal předlohou pro pozdějšího mýtického ptáka fénixe.

Legenda o ptáku Bennu se zrodila ve starověkém městš Iunu v Egyptě. Odtud se rychle šířila po celé zemi a brzy se stala neodmyslitelnou součástní jejího folklóru. Takto o něm například hovoří Texty pyramid: "Bůh se vynořil z praoceánu Nun v podobě benua a s křikem, jímž prolomil ticho a tmu dosavadního nebytí, usedl na objevivší se prvotní zemi v podobě pahorku benben."

Krom toho Bennu symbolizuje výhod slunce, obnovu a koloběh různých, opakujících se událostní (kupř. záplav, kdy se pravidelně Nil vyléval z břehů). 

Pták Bennu (foto: Wikipedia.org)

Obří hmyz

25. dubna 2010 v 18:18 | Anna
V poslední době je stále populárnější otázka obrovitého hmyzu, který planetu obýval v období  dávno minulém. Šlo o například gigantické stonožky, nechyběli však také zástupci členovců jako dvoumetroví štíři. Prostoupily tyto kapitální kolosy z Karbonu pomyslnou branou času, aby mohly hledět tváří v tvář člověku?
Pokud se Vám zdá tato úvaha nepravděpodobná, věřte, že s největší pravděpodobností zcela neopodstatněně. Popisy pravěkých monster jsou totiž v přesném souladu se svědectvím pralesních domorodců.

Jedním ze "strašáků" tamnějších legend je mravenec velký (Formicidus giganticus). Toto zvíře o délce až 1,5 m děsí nejen neposlušné děti, ale i dospělé lovce. Podle nich jsou tito tvorové schopni těsné spolupráce. Tak jako ostatní mravenci se podrobují nadvládě královny. Združují se do obrovských kolonií, které sídlí na kmenech stromů, občas ale dochází k masivním migracím, při kterých ničí tento hmyz vše, co mu stojí v cestě. Jde o všežravce, kteří jsou vyzbrojeni silnými kusadly. Těmi dokáží rozdrtit kámen v prach. Zajímavou okolností je i to, že běžní mravenci unesou dvojnásobek své vlastní váhy, tento druh by tak byl schopný uzdvihnout tunovou cisternu. A vrátíme-li se k poslední větě prvního odtavce, má doslovnou platnost - tento obří mravenec by vzheldem ke své výšce skutečně byl schopen hledět dospělému člověku do očí. 
 Ještě o něco větším hmyzím predátorem je africká kudlanka obrovská (Mantis Giganticus). Jde o solidárně žijícího tvora, který představuje pro ostaní tvory nesmírné nebezpečí. Měří přibližně půl druhého metru a stejně jako ostaní kudlanky se živí masem. Obvykle loví tapýry či jaguáry, které usmrcuje jedem obsaženým ve slinách. Ten je údajně schopen zabít i koně. Při lovu se důkladně maskuje pomocí proměnlivého zbarvení a na kořist čeká v nehybné strnulosti zakrytá listím.
Když G. J. Blunkett putoval po horním toku Zambezi, podařilo se mu podobnou kudlanku zastřelit. Tato událost se odehrála ještě ve válečné době. Když ale čas kolonií odezněl, začalo docházet k neregulované těžbě dřeva a na základě toho i výraznému snížení hmyzí populace.

V nedávné době byl v pralesích Bornea objeven nový druh strašilky, který měřil cca půl metru. Vědci jej nazvali Phobaeticus chani a připsali mu prvenství v žebříčku nejzajímavějších objevů jejich tříleté expedice. Tento obří hmyz se výborně maskuje a navíc se schovává v korunách stromů. Blízce připomíná větvičku a z dálky je téměř neviditelný.
Vedoucí vědeckého týmu, Adam Tomasek, učinil toto veřejné prohlášení: "Jak ukázaly uplynulé tři roky nezávislého vědeckého zkoumání, v srdci Bornea jsou stále nové formy života k objevování. Pokud bude tato nenahraditelná část deštného pralesa uchována pro naše děti, je velmi slibné, že bude ještě několik dalších generací vědců nacházet nové druhy. Diverzita této úžasné oblasti jen zdůrazňuje důležitost slibu Bruneje, Indonésie a Malajsie tuto oblast chránit." 

Obří strašilka připomíná větvičku

Obří strašilka měří bez tykadel 35 cm., s nimi dokonce půl metru. Foto: Novinky.cz

Doporučené odkazy:

Obří pavouci - zde
Hmyzí monstra - zde
Strašilka na Novinkách.cz - zde  
Jiný článek o mravenci velkém - zde
Jiný článek o kudlance obrovské - zde
Mnohé informace pochází z této stránky.

Kraken

24. dubna 2010 v 15:31 | Anna

Kraken ("hafgufa" - "lyngbakr"): Kraken je jedním z nejzáhadnějších zvířat severské mytologie, figuruje však v pověstech všech přímořských národů. Někdy je jeho jméno dokonce spojováno s bájnou Atlantidou, jíž chránil a kde byl údajně stvořen. V tomto bodě se však údaje rozchází; některé tvrdí, že jde o obrovitou hlubinnou loď, podle jiných se jedná o božskou bytost či nestvůrného živočicha.

I poslední teorie však není zcela jednoznačná. Pokud by byl Kraken zvířetem, vyvstává otázka, jakým. Na scéně se stále častěji objevuje všeobecně uznávaná verze o obří krakatici, ke slovu se však hlásí i zastánci názoru, podle nějž jde o chobotnici. Pochyby ještě rozvířila skutečnost, že na prvních kresbách se tvor podobá velrybě či dokonce krabovi. Ony pověstné malby jej zachycují ve vyrovnaném velikostním poměru k menšímu ostrovu, s protáhlým trupem a mnoha chapadly s obřími přísavkami. Ačkoliv v té době již byly některé druhy hlavonožců dobře známy, Kraken představoval cosi zcela nového. Mezi námořníky budilo jeho jméno posvátnou úctu, protože ho považovali za pána jejich životů. Zvíře totiž bylo velice bezpečené. Dokázalo stáhnout lodě pod hladinu, což mu nečinilo sebemenší potíže. Vždy, když se vynořilo, ho doprovázel smrtnonosný vodní vír. Jeho přítomnost však také znamenala úspěch v rybolovu. Mezi námořníky a rybáři se ujal pojem "rybařiti nad krakenem", tj. rybařiti v jeho blízkosti, což mělo zdárný účinek.
Pobřeží Norska a Islandu bylo nebezpečnou oblastí. Foto: Wkipedia.org

Předmětem dohadů je také Krakenova souvislost se zmatky ve starých mapách. Jak již bylo zmíněno, jeho velikost je úměrná rozměrům ostrovní pevniny. Některé mapy prý zachycují obřího hlavonožce v domění, že jde o kusy půdy. Ty totiž mizí a znovu se objevují v nepravidelných časových intervalech. Jiné vysvětlení tohoto faktu však hovoří o tom, že scénu mají na svědomí výbuchy podmořských sopek v okolí Islandu, kde Kraken podle legendy přebývá.

Otázkou existence tohoto mořského kolosu se zabýval i bergenský biskup Erik Pontoppidan. Podle něj moře vyvrhlo ostatky jednoho mladého Krakena poblíž oblasti Alstahaung. Těm však nebyl přikládán nějaký zvláštní význam a tehdější věda na ně rychle zapoměla.
Dalším nadšencem Krakena byl francouzský přírodovědec Pierre Denys de Montfort. Podle pozorování tohoto hlavonožce ho rodzdělil na dva druhy; kraken octopus a colossal octopus. První z nich byl hojně spatřován norskými námořníky, druhý se vyskytoval především u pobřeží africké Angoly a byl o mnoho větší. Pontoppidanův výzkum však nejpíše nehovořil přímo o bájném krakenu, ale později objevené krakatici. Ty jsou sice o něco menší než kraken, i tak však dosahují délky i dvaceti metrů*. Celou krakatici se nikdy vědcům nalézt nepodařila, vyplavená chapadla měla rozměry i 5,5 m. a o mnoho více.

*nepodložené údaje

Velikost kandidátů:


- Krab: největším druhem je velekrab japonský (4 m.)
- Krakatice obrovská: dosahuje i 18ti metrů (včetně chapadel)
- Chobotnice pobřežní: kolem 3 m. (všetně chapadel)
- Kalamár Hamiltonův: cca 14 m. na délku


Kalmar Hamiltonův v porovnání s člověkem
Kalamár Halitonův (foto: Wikipeda)

Záhadné čínské cibetky

6. dubna 2010 v 17:59 | Anna

Holý Yetti

Holý Yetti:  Středočínští venkované již delší dobu upozorňují na tamější výskyt šelmy, které přezdívají "Holý Yetti". Na zákaldě těchto popalašných zpráv, pocházejících ze sečuánské provincie, se oblast vypravili prozkoumat místní lovci. Záhadné zvíře se jim podařilo polapit.

Vědci stvoření nedokáží zařadit k žádnému známému druhu. S možným řešením však přišel jeden z lovců, p. Lu Chin. "Místní legenda říká, že v okolí lesů existuje medvěd, který dříve býval mužem. Někteří lidé si myslí, že to je právě on, koho jsme chytili," vysvětlil tisku. 
Věda se však proti tomuto tvrzení odvolává. Nyní plánuje zvíře poslat do Pekingu na další výzkumy. Ty ho mají přesně identifikovat na základě DNA. 
Existuje ale ještě jedno možné řešení. Řada lidí se přiklání k názoru, že jde pouze o tvora, který trpí prašivinou. Díky ní ztratil veškerou srst.
"Vypadá trochu jako medvěd, ale bez kožichu. Navíc má ocas podobný klokanímu. Také zvuky, které vydává, se nepodobají medvědovi. Má hlas spíš jako kočka, v jednom kuse kvílel. Možná se snažil přivolat někoho ze své rodiny, ale není ani vyloučené, že je posledním exemplářem svého druhu," řekl Čchin Lu.

Někteří lidé si myslí, že by mohlo jít o obyčejné zvíře s prašivinou.

Bezsrstý medvěd?

Že se jedná o šelmu je zcela evidentní. Lidé, kteří zvíře zahlédli pouze z dálky, se původně domnívali, že jde o medvěda; teorie není nelogická. Na tuto možnost upozornil také sever Daily Telegraph.
Příznivcům této teorie do karet nahrává i fakt, že nedávno se v okolí lidských sídel toulala bezsrtá medvědice. Ta se stala senzací pro celý svět. Díky ztrátě kožichu, který jí scházel při nízkých teplotách, byla odcyhcena a přemístěna do německé ZOO v Lipsku. Zde se jí dostalo mnoha vyšetření, ale příčinu záhadného onemocnění se nikomu odhalit nepodařilo. Lékaři došli pouze k závěru, že svou roli mohl sehrát stres. Zvíře pochází z Jižní Ameriky a v zajetí viditelně strádá.
Mědvědice Dolores není však úplným fenoménem - v jiných zoologických zahrádách k podobnému onemocnění již nekolikrát došlo. Jednalo se o tyto případy.

medvěd Dolores ztratil kožich

Čchaj

Čchaj (hladová šelma): Se záhadnými nálezy v Číně jako by se poslední dobou roztrhl pytel. Od objevu tzv. "holého yettiho" neuplynulo ani několik měsíců a místní úřady opět hlásí úspěšný odchyt další šelmy, jejíž původ nikdo nedokáže vysvětlit...

Velikost zířete zhruba odpovídá lišce, navíc má dlouhý kočičí ocas. Testy DNA však v tomto směru vyloučily druhovou příslušnost, ačkoli jde o příbuznou cibetkovitých. Jedná se tedy o zcela nový druh. Chycený jedinec je ženského pohlaví, měří přibližně metr a váží cca 30 kilogramů. Jeho srst má lehce rezivý odstín, čumák je zbarven nápadnou růžovou a oči, podobné korálkům, disponují světločervenou barvou.

Výzkumy nepřetržitě probíhají již od května tohoto roku, zatím se však vědcům podařilo dojít pouze k závěru, že populární Čchaj se nejvíce podobná odvíječi skvrnitému - cibetce. V současné době šelmu lze nalézt v zoologické zahradě ve městě I'Čchuan v provincii Ťiang-si.

Dosud neznámý zvířecí druh se nejvíce podobá cibetce.
Galerie (foto: Profimedia.cz):
Zvíře váží třicet kilogramů a měří jeden metr.
Šelma byla nalezena v Číně, kde je i nyní k vidění.
Plaché zvíře se nyní nachází v zoologické zahradě, kde si jej může prohlédnout veřejnost. Na přítomnosti lidí však evidentně zvyklé není.
Narůžovělý čumák i oči zaujmou na první pohled.


Doporučené odkazy:

Tn.cz (zdroj 1. fotografie)
Lidovky.cz (zdroj 2. fotografie) 
Novinky.cz (zdroj informací)

Zajímavosti:

- Na scéně se objevily také dohady, že se jde o ženetku tečkovanou
- Zvíře je nápadně podobné mýtické(?) mexické Chupacabře 

Sloní pták

2. dubna 2010 v 13:35 | Anna

Sloní pták

 Takto popsal anglický spisovatel  H.G.Wells jednu z madagascarských legend:
"Měřil až po zobák asi tak čtyři metry, velkou širokou hlavu měl jako motyku, s párem ohromných hnědých očí se žlutými obroučkami, blízko u sebe, tak jako lidi - ne jedno z dohledu druhého, jako to má třeba slepice. Peří měl jemné, ne tak na půl žerdi jako pštrosi - barvou a charakterem opeření se spíše podobal kasuárovi. Začal na mne ježit hřebínek, nafukoval se
na mě... a pak mě kopl. Chutnalo to jak od formanské kobyly. Když jsem se zvedl a viděl, že ještě není u konce, práskl jsem do bot, ruce křížem přes oči. Jenže on na těch svých neohrabaných pařátech běžel jako dostihový klusák, bez ustání do mě bušil kopanci jak perlíkem a tou svou motyčkovitou hlavou mě kloval do týlu. Pustil jsem se k laguně a ponořil jsem se až po krk. Zastavil se u vody, jelikož si nohy máčel k smrti nerad a začal skřehotat jako páv, jenže ještě o poznání skřípavěji. A pavím krokem začal také měřit břeh, sem a tam."
Šlo sice o smyšlenovou příhodu jeho knižního hrdiny, měla však reálný základ v pověstech zdejších domorodců. Na Madagascaru se podle jejich vyprávění vyskytuje gigantický "sloní pták". Ačkoliv je tato legenda často odmítána vědci jako pouhá báchorka, spousta faktů svědčí v její pravdivost. Nejpádnější obhajoba existence "sloního ptáka" je, že tento ostrov skutečně kdysi obýval tvor jemu velmi podobný. Vzhledem prý připomíná orla, je však mnohonásobně větší.
Foto - zdroj: zde

Fakta hovoří jasně: před 300 lety byl tento pták součástí tamní megefauny a zaujímal důležité místo v potravním řetězci. Živil se především prapředky koní, člověku však nebezpečný nebyl. Naopak se často stával jeho kořistí, neboť byl neuvěřitelně pomalý a těžkopádný. Nemohl létat a jedinou možnost pohybu pro něj představovala chůze. Proto měl dobře vyvinuté končetiny. Jeho zbarvení se pohybovalo spíše v tmavších barevných odstínech modré a špičky křídel byly rezavé až žluté. Vážil asi 500 kilogramů.

Ostrov obýval  asi 60 milionů let, v 17. století jej však vyhubili francouzští kolonisté. To alespoň předpokládají vědci, podle domorodců však Sloní pták na jejich jídelníčku figuroval ještě před pouhými sty lety. 

Vejce

Vejce tohoto ptáka vždy nasytilo celou vesnici, neboť jeho obsah činil něco okolo 10 litrů (stejně jako dohromady 80 slepičích vajec). Zároveň bylo 160x větší než vejce kura domácího (měřilo cca tři čtvrtě metru). Vědci získali z vajec neporušenou DNA a nyní se rozjíždí projekt na znovuoživení tohoto vyhynulého ptáka. Jak podotýká bioložka Charlotte Oskam z australské Murdochovy univerzity, "vejce jsou nedotčené zdroje genetické informace, které se dají nalézt po celém světě." Vzorek je starý téměř 19 000 let.
S vejci tohoto ptačího giganta se v současnosti čile obchoduje. Na afrických trzích jsou k dostání kousky skořápky či dokonce celá vejce. Mnozí biologové však kupce varují, že se v některých případech jedná o podvrhy.

Galerie:


Ve starých arabských pohádkách "Sindibádova dobrodružství" (zdroj: zde)
Foto - zdroj: Tn.cz
Zzdroj zde

Tn.cz - Sloní pták
I. Mackrle - Sloní pták

Lidožraví orli

2. dubna 2010 v 12:58 | Anna

Lidožraví orli


Domorodci z Madagascaru si už léta vypráví o gigantickém "Ptáku Ruh", kerý je prý schopen odnést a pozřít slona. Jeho taktika lovu je velice důmyslná; na kořist se snese z výšky, uchopí ji do mohutných spárů a vzlétne. Když se nachází dostatečně vysoko, povolí stisk a oběť se zabije prudkým pádem. Na stejném principu loví i dnešní orli. Takto si poradí např. s ježky, jejihž "brnění" se při pádu roztříští o zem a pták je tak může v klidu pozřít.
Tento tvor je také orlu velmi podobný, třebaže zároveň nese anatomické rysy supa. Často bývá zobrazen jak pták s pestrobarevným peřím, holou hlavou a mohutným zobanem. 

 Jiný obrovitý orel, nazývaný Thunderbird (hromový pták), byl pozorován na západě Kanady a Aliašky, na výhodě USA a v Německu. Obývaná lokalita je tedy rozšířená na dva klimaticky odlišné kontinenty, což je přinejmenším podivná okolnost. Pták obýval rozsáhlé jeskynní komplexy, které byly jen velice těžko přístupné. Největší z osídlených míst, které se podařilo nalézt v severním Illinois, mělo přibližně 10 metrů a ze spodu zely na kemenitém povrchu záhadné díry. Země v okolí byla poseta lidskými kostmi.
V roce 1972 došlo dokonce k útoku na člověka. Orel s pětimetrovým rozpětím křídel připlachtil k Petrru Swedleymu a z hora ho uchopil. Než ale stačil opět vzlétnout, všiml si psa, který Petera doprovázel. S vidinou snažší kořisti odnesl tedy ono zvíře. Zanedlouho poté zmizela z nedaleké farmy desetiletá dívka. Ve sněhu zůstaly stopy po zápase, ke kterému zde došlo. Podle všeho dítě bojovalo s o mnoho silnějším soupeřem, který ho přemohl a odletěl s ním. O dívce už nikdy nikdo neslyšel.  


Obří pták ze "Sindibádových dobrodružství". Zdroj obrázku

Big Bird, neboli Velký pták je čas od času pozorován v blízkosti lidských sídel ve Střední Americe. Podle svědectví má veliké rudé oči, posazené v sivém obličeji. Z hrdla mu vychází hlasité skřehotavé zvuky, při kterých tuhne krev v žilách. Z hlavy, která není porostlá peřím, vyčnívá třinácticentimetrový zoban.
První pozorování pochází z roku 1976 a došlo k němu v blízkosti Rio Grande v Mexiku. Z obřího ptáka se brzy stala místní atrakce, která sem přilákala stovky zvědavých turistů. Naopak zdejší obyvatelé z výskytu Big Birda ani zdaleka ndšeni nebyli. Neustále je stííhal strach z napadení a někteří se dokonce ocitli v přímém ohrožení života. Jedním z nich je napřiklad Armando Girmaldo, na kterého se pták zaútočil přímo v jeho zahradě v Raymondville. Údajně se mu však podařilo zvíře zaplašit prudkými pohyby. To dosvědčili i Girmaldovi sousedé, kteří muže našli, jak prudce škube rukama a přitom má potrhané oblečení.
O tom, do jak těsné blízkosti se tento orel přiblíží k člověku, se přesvědčil také Tom Waldon. Ten v okolí svého domu v Harlingenu osmispalcové ptačí šlápoty o hloubce téměř jednoho palce.
Z rozmezí téhož roku bylo hlášeno ještě několim svědectví. 1. ledna dvě děti, Tracey Lawson a Jackie Davies, údajně spatřily Big Birda přibližně ze stometrové vzálenosti. Místní tří učitelé zase vypověděli, že se s ptákem setkali 24. února dokonce ve městě. K disposici je vědcům také svědectví od Alverica Guajarda: "Byl jsem hrozně vystrašený. Mělo to křídla jako pták, ale pták to nebyl. To nebylo zvíře z tohoto světa. Ta křídla byla obrovská, ale dokud jsem ho pozoroval, tak nevzlétl. Oči měl velké jako stříbrňák a jeho kožnatý zobák byl tři nebo čtyři stopy dlouhý. Vydal nesnesitelný řev, ale zobák se neotevřel. Jenom se mu vlnilo hrdlo."

Na těchto stránkách najdete také samostatně zpracováný článek o Te Hokioi

Argentavis

Argentavis magnificen - největší objevený pták, který byl schopný letu. Měl sedmimetrové rozpětí křídel a vážil asi 70 kilogramů. Podobal se krkavci. Pro své rozměry měl značné potíže při vzletu a pokaždé musel "seskočit" z propasti, aby po křídla nabral dostatečné množství vzduchu. Přesto nění tím největším, co kdy brázdilo vzdušné prostory - někteří ptakoještěři dorůstali podstatně větších rozměrů. 

Hromové zvíře

27. března 2010 v 14:00 | Anna
Hromové zvíře: Podle indiánských legend šlo o obrovité koně, jež na každém kroku doprovázel zvuk hromu. Indiáni se jich báli a zároveň k nim cítili posvátnou úctu. A měli k tomu jistě dobrý důvod; v oblasti dnešní Montany totiž často nacházeli pozůstatky "Hromových koní" společně s kostmi bizonů-  i když se zde však objevily s mnohaletým rozestupem. To ovšem nemohli Rudí muži vědět a na základě podobných nálezů se mylně domnívali, že ono zvíře napadá bizoní stáda a po tisících je hubí údery svých obrovských kopyt. 
Hromový kůň je spíše spirituální bytostí než hmotným stvořením.
Indiáni věřili, že se na Zemi objevil ještě dávno před lidmi. Jako "božská bytost" sestupoval na zem a sesílal hrom na své odvěkké nepřátele - rovněž nadpřirozené tvory hadího vzezření. Příčinou jejich nekonečného souboje je nyní lokalita dřívějšího výskytu, východní Montana, pustou a holou krajinou bez života.
Apatosaurus, neboli Brontherium (zdroj obrázku)

Pokud se právě usmíváte nad pověrčivostí severoamerických domorodců, možná Vás brzy čeká šok. Podobné zvíře totiž vědecký svět zná pod názvem Brontosaurus. V překladu název znamená "Hromové zvíře" a vznikl podle starých pověstí.
O těch se roku 1878 dozvěděl paleontolog O. C. Marsh, který se vypravil hledat, co je na nich pravdy. Ve svých expedicích byl úspěšný a podařilo se mu nalézt fosílie záhadného tvora. Dosahoval velikosti slona, stavbou těla však připomínal obludného koně. Jeho popis kupodivu přesně korespondoval s podaným svědectvím Indiánů...
Shodovaly se i ty nejmenší detaily. Například velká kopyta, jež měl údajně Hromový kůň na zabíjení bizoních stád, patřila mezi výrazné znaky oné najité kostry. Podle všeho šlo o zbytky lichokopytníka, který obýval Jižní Dakotu a Nebrasku přibližně v době eocénu (ccca před 56 - 34 milióny lety). Nakonec ho však zahubily sopečné výbuchy, ke kterým tehdy docházelo v oblasti Skalistých hor. Indiáni se setkávali s jejich pozůstatky a tak postupně vznikaly legendy o obrovitých koních, které se šířily z generace na generaci.  Snad jenom "hromy", které tyto přízraky doprovázely na jejich nebeských cestách, nemají reálný základ. Brontheria se totiž i navzdory své velikosti pohybovala velice tiše. Jediným hlasitějším zvukem, který vydávala, bylo švihání extrémě tenkého konečku ocasu, lidskému uchu téměř neslyšitelné. 
Zvíře známé z indiánských legend jako "Hromový kůň". K dvoutunovému dlouhokrkému dinosauru má přecejen daleko, i přesto je však spousta znaků shodná.

Použitá literatura: Indiánský časopis Poselství světa v kruhu (článek v něm pochází od autora Vladimíra Sochy). Odtud jsem čerpala veškeré místopisné údaje.

Bunyip

13. března 2010 v 13:20 | Anna
Bunyip (čte se "Buňap" - "šavblozubá kachna"): Svět šokoval v roce 1845 případ, kdy byly nalezeny kosterní pozůstatky neznámého tvora. Šlo o kolenní kloub nezvykle velkých rozměrů. Případu se ujaly místní noviny s názvem Geelong Advertiser, které se s výslechem obrátili na domorodé Aborigi. Od těch se reportérům podařilo získat mnoho legend, které vyprávěly o příšeře "Bunyipovi". Své svědectví domorodci podložili důkazy v podobě rozsáhlých zranění, které měl jeden z nich na své hrudi. Podle něj byly jizvy utrženy při souboji s Bunyipem. Kryptozoologická veřejnost se o zvíře začala zajímat blíže a brzy se jí podařilo zjistit další informace. Světový výzkum tohoto tvora naznačuje, že jde o vejcorodého obojživelníka, který se zdržuje především v rozlehlých močálech v okolí viktoriánského regionu Geelong. (Zde byl nalezen také onen kolenní kloub, který pátrání odstartoval.) Chování Bunyipa je velice agresivní, protože si hlídá své vodní teritorium a zabraňuje domorodcům vstoupit na jeho půdu. V případě, že tak učiní, neváhá je zvíře zabít. Co se týče fyzické stránky, popis se mnohdy rozchází. Základní znaky jsou dlouhé kly, ploutve a koňský ocas. Někdy se uvádí, že tělo je pokrytu krokodýlími šupinami, jindy peřím a nebo dokonce srstí. Obluda má objemné tělo, jehož délku lze odhadnout až na devět metrů. Pozorování domorodců i farmářů se však liší.
Bunyip (foto: Šíp)


Ačkoliv první zmínka se v tisku objevila teprve v nedávné době, legendy existovaly daleko dříve. Nejvíce pozorování Bunyipa je hlášeno v devatenáctém století, kdy šlo o tvora s dlouhou šíjí, pozorovaném zejména v Novém Jižním Walesu. Druhou, hojnější kategorií je zvíře s protáhlým čumákem a psí hlavou (zdroj těchto údajů na konci stránky).
Původ tohoto zvířete je stálým předmětem dohadů. Někteří vědci tvrdí že jde o zvláštní druh lvouna, tedy lachtana hřívnatého (Otaria byronia). Jako každá teorie, i tato má své "mouchy". Nejen, že lvouni rodí mláďata živá (tudíž nekladou vejce), ale všechny známé druhy se na rozdíl od Bunyipa vyskytují pouze ve slané vodě. Naopak shodným údajem je bojovnost a agresivita samců, o kterou dochází při bojích o teritorium. Krom toho se obě zmíněná zvířata vyskytují na území Austrálie.
Jiné, možné řešení představuje pravěký Diprotodon - vačnatec, který je vyjborně adaptován na vodní prostředí. Ačkoliv je obecně rozšířeno mínění, že již dávno tento tvor vyhynul, jeho přežití není zcela vyloučeno. O poznání méně pravděpodobné je tvrzení, že se jedná o obrovského varana.


Bunyip na kresbě od malíře Richarda Svensona.

Odkazy:


Galerie:
Lokalita výskytu (foto:zdroj)
Fotografie Bunyipovy stopy? (foto:zdroj)
"Šavlozubá kachna" na kresbě z deníku Šíp.

P.S.: Omlouvám se za svou momentální nečinnost na těch stránkách. Pokusím se přidávat články častěji.

Griphon

5. března 2010 v 17:21 | Anna
Griphon (také "Griff") : "Mýtické kryptozoologie" je proslulá především výzkumem draků, bazilišků, jednorožců atd., za což neustále sklízí kritiku ze strany moderní zoologie. Podle ní jde totiž pouze o nesmyslný hon na pohádkové bytosti. A o nic méně důvěryhodná není ani existence známé bestie středoasijského folklóru - Griffa. Nová, odvážná teorie však rozvířila dohady o tom, zda není toto stvoření přeci jenom reálné.
Historička Adrienne Mayorová ze Stanfordské univerzity přišla nedávno se zajímavým názorem. Podle ní není Griff pouhým výplodem fantazie, ale poněkud přikrášleným popisem rohatých dinosaurů. Mongolští bojovníci Skytové, které na podobné kosterní pozůstatky narazily při těžbě zlata v blízkosti pohoří Ťan-šan a Altaj, si totiž jejich původ neuměli vysvětlit. Proto označili vykopávky jako zbytky záhadného tvora, který posléze několik staletí figuroval v nespočtu pověstí a bájí.
Griffové bývají často popisováni jako zvířata se lvím tělem, orlí hlavou a mohutným zobanem. Robustní těla křídových dinosaurů Protoceratopsů vypadla podobně. Jejich stavba se podobala lví a základem pro "orlí zobák" na hlavě Griffa mohl být zašpičatělý kostěný výklenek ohraničující ústní otvor. Když Sktyové putovali po Hedvábných stezkách napříč Mongolskem a Čínou, rozšířili zde své pověsti. V Řecku se zase první zmínky o Griffech objevily roku 675 př.n.l. - tedy v době, kdy Řekové přišli poprvé do styku se Skyty. Teorie tak není zcela nelogická.


Dá se říci, že v ranných dobách byla víra v mýtické bytosti velmi silná. Jinak tomu nebylo ani u Griffů, ke kterým se vztahuje celá řada příhod v cestopisech obchodníků i přírodovědců. Jedním z nich je například dílo Fa Hsiena, jehož vznik je datován do roku 414 n. l. : "V této poušti dlí mnoho zlých duchů a spalujících větrů; ti, kteří se s nimi setkají, zmizí do posledního. Nejsou tu ani ptáci na obloze, ani zvěř na zemi. Rozhlížeje se na všechny strany tak daleko, jak jen může oko dohlédnout v pátrání po stezce, nelze dohlédnout žádného ukazatele vyjma tlejících kostí mrtvých, které lemují cestu." Tento popis se vztahuje k buddhistickým zemím, jež prý osidlují Griffové, žijící v pouštích.
Griffové zaujímají významné místo i v evropské kultuře. Zde se objevují například na erbovních vyobrazeních, jsou ale také inspirací sochařů či malířů. Postupně se Griffové proslavili po celém světě, prostřednictvím skytských legend.


Zajímavosti:

- Podle některých pramenů je možná záměna Griffa s jiným bájným tvorem - ptákem Nohem.
- Popis Griffů se v častokráte rozchází; někdy mívají ptačí křídla, jindy lví pařáty a orlí drápy.

Mapinguari

27. února 2010 v 17:41 | Anna
Mapinguari (gigantický ochránce pralesa): Mnohačetné výpovědi domorodců a cestovatelů naznačují, že pralesy Jižní Ameriky obývá obrovitý nestvůrný lenochod Mapinguari. Má prý drsný, světle zbarvený kožich a rezatou tlamu. Dokáže se vztyčit na zadní zhruba do dvoumetrové výšky. Zde pak spásá listí z větví stromů, nepohrdne ale ani masitou potravou. Dokáže být nebezpečný člověku; ohání se předními končetinami s ostrými drápy a pokud se mu povede kořist zasáhnout, je na místě mrtvá. Někdy také trhá oběti hlavu mocným zátahem čelistí, vyzbrojenými čtyřmi velkými tesáky. Domorodci z něho mají panickou hrůzu, ke které přispívá také fakt, že je tento tvor údajně nezranitelný. Jeho tvrdou kůží neprojdou šípy, oštěpy ba dokonce ani kulky z pistole. Pokud se zvíře cítí ohroženo, vezme mláďata na záda a zmizí v porostu. Přitom vypouští charakteristický zápach, při kterém ztrácí lidé vědomí.
Tento záhadný tvor údajně obývá zalesněné oblasti v Brazílii, Ekvádoru, Argentině a Chile. Zde také dochází k překvapivé shodě. Před 0.01 miliony lety se v Jižní Americe vyskytovali gigantičtí pozemní lenochodi rodu Megathérium. Velikostně byli srovnatelný se slonem, i navzdory jejich rozměrům ale patřili do skupiny, z které se později vyvinuli dnešní lenochodi. Předpokládá se, že Indiáni je hojně lovili pro maso, čímž došlo k výraznému snížení lenochodí populace, které nakonec vyústilo v úplné vyhubení. Patrná je podobnost těchto pravěkých monster s brazilským Mapinguarim.

Pokud jde o konkrétní, druhové zařazení, světlo na záhadu vrhly nedávné nálezy v jeskyni Ultima Esperanza v Chile. Zde byly objeveny společně s lidskou kostrou dva kusy staré zrohovatělé kůže. Její odstín byl červenohnědý a na zádech jí pokrývaly zkostnatělé výčnělky. Podle Francisca Morena (zaměstnanec muzea v La Platě) šlo o pozůstatky z mylodona, obřího vyhynulého lenochoda. Ten byl vyzbrojen zvláštními kostěnými destičkami, ukrytými pod kůží. Chránily zvíře před případnou hrozbou, takže skrze je nic neproniklo. Žebra byla taktéž rostlá tak, aby odvrátila případný útok. Jedinou částí těla, kde byl lenochod zranitelný, tak sestávalo břicho - přesněji oblast žaludku.

Mylodon byl takřka dva metry vysoký a vážil přibližně 400kg.

Důkazním materiálem existence tohoto pralesního monstra jsou sádrové odlitky zachovalých otisků tlap. Jiný, hliněný otisk, patřící zoologu Davidu C. Orenovi, je 2,5 centimetrů hluboký, (což svědčí o velké hmotnosti zvířete) a má tři dlouhé prsty. Oren se výzkumem Maipinguariho zabývá podrobně a podle svých slov je v jeho existenci plně přesvědčen. Popsal zvíře tak, že má "neobyčejně hlasitý, hřmotný hlasový projev… podobný silnému lidskému hlasu, avšak zabarvenému jakýmsi mručením."
Také z Venezuely pocházejí legendy o obřích lenochodech, nazývaných "kanimas" nebo "vasitry".

Dalším možným vysvětlením této záhady je poněkud přerostlý mravenečník. V tomto případě by šlo o jediné takové zvíře svého druhu. Dosud největší objeveným mravenečník je totiž dvoumetrový Myrmecophaga tridactyla.

Na závěr uvádím svědectví od brazilského domorodce Joa Batista Azeveda:
"Pracoval jsem u řeky, když jsem zaslechl jekot, hrůzu nahánějící kvílení. Náhle se zpoza stromů vynořilo cosi vyhlížejícího jako muž celý hustě porostlý chlupy. Šel po dvou nohách a díky Bohu se nevydal směrem k nám. Nikdy na ten den nezapomenu. (...) Pravidelně se objevuje. Někteří lidé si myslí, že se v pralese setkali tváří v tvář s ďáblem."

Odkazy:

Mapinguari - Cestování.idnes
Mapinguari - Časopis 100 + 1
Mapinguari - Cryptozoologye

Olgoj chorchoj

18. února 2010 v 16:42 | Anna
Olgoj chrchoj (olgoj = střevo, chorchoj = červ) Podle pověstí jde o obrovitého červa, který žije v oblastech pouště Gobi (Mongolsko). Dokáže usmrtit svoji oběť - psa, člověka či dokonce velblouda - až na šestimetrovou vzdálenost, a to prý v necelé vteřině. Princip, na jakém svůj vražedný útok provádí, je však stálým předmětem dohadů. Jedna teorie hovoří o tom, že vystřikuje dosud neznámý jed s mnohonásobně větším účinkem, než bylo dosud pokládáno za možné. Ten hromadí ve vaku, který se dokáže smrštit a tekutinu vystříknout. Jed vytváří pomocí složení potravy. Druhá verze naznačuje, že by mohl Olgoj chorchoj útočit pomocí elektrických výbojů, které generuje ve svém těle. Země ani vzduch však nejsou vodivé a tak se ani tato možnost nezná moc pravděpodobná.
Ruský paleontolog Ivan Anatovič Jefremov, který se Olgoje vydal se svou epedicí hledat, uvedl: ,,Před útokem se stočí do klubíčka, jeho žlutá barva se rázem změní do modrofialova, na obou koncích pak do jasně modré." Akoli byla Jefremova výprava úspěšná, dva její členové setkání nepřežili; tvor je prý zabil z čtyřmetrové dálky. Další expedice proběhla roku 1990, kdy šlo dokonce o českou výpravu. V červnu 1991 se o Ologojovi Chorchojovi zmínil Ivan Mackrle v časopise Fate. Podle jeho článku zabíjí tento tvor jedem. Mackrle se ho nakonec vypravil hledat sám. Pokoušel se červa vylákat otřesy vyvolanými v písku pomocí odpalování výbušnin, ale bohužel neuspěl.

Foto: Šíp

Vědci nepřikládají legendám příliš velký význam, ale domorodí Mongolové jsou v jejich pravdvost naplno přesvědčeni. Podle nich není tento gigantický červ pouhým zvířetem, ale nadpřirozenou bytostí s magickou silou. I navzdory tomu, že se obávají o ní mluvit, se podařilo odhadnout přibližnou oblast výskytu - podle jednoho ze zdejších pastevců je to zhruba 150 kilometrů jihovýchodně od oblasti zvané Chaldzanzach (,,pustý kraj"). Objevuje se ale pouze v nejteplejších měsících, tedy červenci a červnu. Plazí se v písku vlnivým pohybem, který směřuje do strany a tak zasebou zanechává stopu, podle které je snadné ho identifikovat. Jakmile se ochladí, zalézá do svých děr v podzemí. Vylézá nejčastěji po dešti a je-li to možné, drží se v blízkosti studní. S oblibou se po několik dní vyhřívá na slunci a po té znovu zmizí.
Podle popisu svědků má narůžovělou barvu, které se mění během útoku na tmavě rudou až černou na koncích. Délka se pohybuje v rozmezí 0,5 až 1,5. Připomíná žížalu, ale jde zřejmě o velký druh červa či scinka - australského teplomilného plaza s protáhlým tělem pokrytým šupinami. Australský scink uťatý dosahuje cca čtyřiceti centimetrů a žije v pouštních oblastech, stejně jako Olgoj Chorchoj, na rozdíl od něj má ale velmi zřetelné končetiny.
Foto: 21. století

Zajímavosti:

- Podle předlohy Olgoje Chorchoje byli vytvořeni i píseční červy v proslulém románu Duna od spisovatele Franka Herberta.
- V současné době se Mongolsko těší přílivům turistů, kteří podle časopisu 21. století mohou velkou měrou přispět k nalezení tohoto kryptida.

Odkazy:



Foto: zdroj zde

Záhadné kočky s křídly

15. února 2010 v 19:39 | Anna
Kočka s křídly: V malé vesničce, která se pro ochranu své identity nyní skrývá pod zkratkou O., byl v průběhu minulého roku nalezen neznámý, velice děsivý tvor. Podle zprávy českého kryptozoologa Ivana Mackrleho, který zvíře na vlastní oči viděl, šlo o mumifikované tělo s malou kočičí hlavou, dvěma špičatýma ušima a ostrými zoubky. Společně s tělem se dochovaly zbytky pytloviny, je tedy možné, že v ní původně bylo zabaleno. Tou nejpůsobivější skutečností však sestávala blanitá netopýří křídla, jež domnělé kočce vyrůstala z oblasti lopatek. To, co předcházelo tomuto šokujícímu nálezu, nebylo o nic méně zajímavé:
Dům ve vesničce O. zůstával celá léta bez majitele. Když ho však koupil nejmenovaný táborský podnikatel a rozhodl se pro rekonstrukci, odstartoval řadu podivných událostí: při výkopových pracích byla na zahradě objevena lebka kozla a dvě bambitky. Majitelův pes se choval nervózně po celou dobu tamního pobytu a následně začal strádat i po fyzické stránce; ochrnul na obě zadní nohy (pro příště však už zůstal doma, kde se také rychle uzdravil). Zanedlouho se začal nezvykle cítit i sám podnikatel. Stěžoval si na velké bolesti hlavy a když s nimi zašel k lékaři, objevil mu nádor na mozku. Krátce po této události jeho firma nečekaně a náhle zkrachovala. A všechny tyto události jakoby odstartoval onen nález.
Mumie ,,kočky" se našla zazděná při bourání jedné ze strarých stěn (to nejspíše proto, že podobné rituály měly údajně dům uchránit všech katastrof). Tento fenomén postupně prošel rukama redaktorů časopisu Fantastická fakta i několika vědců, kteří se však nikdy neshodli na tom, pod jaký živočišný druh jej zařadit. Stavbou těla měl nejblíže obyčejné domácí kočce, což bylo však v rozporu s blanitými křídly. A nebo se snad jednalo o nějakého hybrida? Podobný tvor je zobrazen na rytině jezuitského učence Athanasia Kirchera, která pochází z roku 1667. Dále se potom jako logické vysvětlení nabízí nějaké genetické mutace. Pan Mackrle napsal, že:
... to způsobuje vzácná genetická choroba kůže nazývaná FCA (Feline cutaneous asthenia). Kočka postižená touto nemocí má abnormálně elastickou kůži, která se vytahuje i při poměrně slabém napínání, nejčastěji když si kočka čistí kožich nebo se tře o nábytek. Kůže se prodlužuje obvykle na zádech v oblasti lopatek a vytváří po obou stranách výčnělky postupně se dále zvětšující. Někdy jsou v nich obsažena i svalová vlákna, která pak umožňují jejich omezený pohyb. Kůže je ovšem často křehká, takže ,,křídla" mohou někdy odpadnout, aniž by krvácela.

Dalším případem, kdy došlo k setkání člověka s tímto podivným zvířetem je červen 1949. Došlo k němu na švédské půdě během útoku na malé dítě, jehož aktérem byla téměř desetikilová ,,kočka" s rozpětím ,,křídel" 60cm. V roce 1933 se podobný tvor dostal do oxfordské zoologické zahrady. Dokázal svými ,,křídly" pohybovat nahoru a dolů, ale létat pochopitelně ne. Naopak u Ontaria v roce 1966 byl spozorován stejný netvor v letu. Jeden ze svědků po něm vystřelil malorážkou, ale zvíře se záhadným způsobem udrželo ve vzduchu... Naposledy zahlédl okřídlenou kočku Martin Milner v roce 1995. Stalo se tomu tak v severoanglické vesničce Cumbrian. Tentokrát ale neútočila a dokonce byla mazlíčkem jednoho ze zdejších obyvatel. Pak se po příšerách slehla zem.
Článek pana Macrkleho zde.

Afričtí giganti

10. února 2010 v 14:53 | Anna

Emela-ntouka


Emela-ntouka (zabiják slonů): Podle četných svědectví, které pocházejí především z lokalit Kamerun, Gabon a Kongo, má tento tvor velmi mohutné, zavalité tělo. Na něj navazuje krátký krk, za kterým se nachází rozložitý kostěný límec. Z nosu ční ostrý roh, díky němuž bývá některými přírodovědci považován za nový druh nosorožce. O toho však nemůže jít v závislosti na typickém "plazím" ocasu. Všechny tyto znaky naopak odpovídají druhohorním dinosaurům z čeledi Ceratopsidae. Ti sice na území Afriky původně nežili, existuje však pravděpodobnost, že se sem na sklonku druhohor rozšířili.

Následující svědectví pochází od jinak nejmenovaného domorodého lovce, který ho vyprávěl německému cestovateli Lorenzovi: "Viděl jsem to na vlastní oči. Slon, kterého jsem pozoroval, náhle zpozorněl, jelikož z nedalekého křoviska vyrazil jako blesk Emelantuka. Slon se postavil do bojové pozice, čelem k nepříteli, ale ten do něho vší silou narazil, až slon odlétl do křoví. Poté se dal na útěk, ale Emelantuka napřímil hlavu a svým strašlivým rohem rozpáral slonovi břicho..." Za zmínku také stojí fakt, že později se s Emela-ntoukou setkal i samotný Lorenzo.
Co se týče způsobu obživy, Emela-ntouka se živý výhradně nízkými rostlinami a některými keři. Slony sice agresivně napadá, ale nikdy jejich maso nepozře. Ti z něho mají panický strach, třebaže jsou v mnohonásobné velikostní převaze.

Ceratopsidae


Mbielu-mbielu-mbielu



Mbielu- mbielu- mbielu (tvor s prkny na zádech): Kromě Emela-ntouky je z rovníkové Afriky hlášen ještě výskyt několika kryptidů, kteří spadají do období pravěku. Jedním z nich je Mbielu- mbielu- mbielu, tedy ,,zvíře s prkny rostoucími ze zad". Její název je vskutku příznačný, neboť se podle domorodců jedná o stegosaura.
Z jeho těžkotonážního těla prý vyčnívá několik trnů a na zádech má kostěné pláty. Výčnělky se podobají těm, které je možno pozorovat i na krokodýlí kůži, ovšem v mnohem menší formě. Ucelený popis tohoto tvora však není k disposici, protože svědci, kteří jej pozorovali, uvedli, že byl z části ponořen v bažině. Tam údajně tato zvířata tráví celé dny. Příčinou toho je zadní část těla (a trny) porostlé vodními řasami.
Podle posledních zpráv však pozorování ubývá a Mbielu- mbielu- mbielu se už v současnosti vyskytuje pouze v malé oblasti Likouala. I tak vzácné zvíře je tedy na pokraji vyhynutí.


Foto: Šíp

Dívka - srna

6. února 2010 v 12:27 | Anna
Dívka - srna

Získávat pozoruhodná svědectví není samo o sobě lehké, zejména proto, že se svědci bojí výsměchu okolí. Proto prosím čtenáře o diskrétnost, až budou tento článek číst. Opět se mohu pochlubit, že svědka znám osobně.

Podle jeho vyprávění se toho dne projížděl na motorce po jedné z málo frekventovaných lesních cest, když nedaleko zahlédl postávat mladou stopařku. Nabídl jí tedy, že ji sveze do města, a ona mu nakonec kývla. Její jednání bylo po celou dobu nesmírně plaché a rezervované. Když zajeli na starou lesní cestu, najednou se rozhodla, že zde vystoupí. Byl jí jasně zdělen fakt, že v okruhu několika kilometrů není jediné obydlí, ale ona nereagovala a když se loučila, varovala svědka, aby co nejrychleji odjel a v žádném případě se za ní neohlížel. Muž byl tak zmaten výchozím dojmem situace, že raději poslechl a vyrazil pryč. V bočním zrcátku však zahlédl už jen srnu, která vybíhala z místa, kde ještě před chvílí stála tajemná žena. Po ní teď nebylo ani památky...

V podstatě každý přírodní národ má své legendy o zvířatech - lidech. Mezi nejznámější z nich patří např. americký Bizoní národ, nebo čínští Opičí lidé.

Buckshawská příšera

23. ledna 2010 v 16:11 | Anna

Buckshawská příšera - ,,kočkodivočák"

Buckshawská příšera: Malou britskou vesničku Buckshaw, která se nachází poblíž Manchesteru, v poslední době zaměstnává děsivý tvor, jehož současná věda nedokáže spolehlivě zařadit. Má prý mohutné tělo, obrovskou hlavu a dlouhou tmavou srst.

Vypadá jako něco mezi divočákem a malou kočkovitou šelmou, napsalo České zpravodajství Tn.cz. Další z teorií hovoří pouze o obrovském divočáku, to však myslivci vyvracejí s argumentem, že divoké prase by na rozdíl od Buckshawské příšery nebylo schopné skolit jelena. Nálezy roztrhaných jeleních těl, ke kterým v oblasti dochází, se totiž připisují právě příšeře.

Zvíře se jednou podařilo dokonce vyfotografovat a následně snímek proběhl tiskem (Daily Mail), bohužel však nebyl v příliš dobré kvalitě. Pátrací výpravy končí neúspěšně příčinou děsu, který lovečtí psi cítí, kdykoli se dostanou do údajné blízkosti tohoto tvora, proto jej není možné vystopovat.

Na velmi zajímavý posudek přišel místní vesničan Tony Keving, podle nějž se jedná o obrovskou hyenu.

Na jihu Georigie v USA se během uplynulého roku pohyboval rekordní exemplář divokého prasete, který vzhledem ke své zarážející velikosti děsil místní farmáře. Nakonec se povedlo jej zastřelit a snímky obletěly celý svět. Zvíře však nepáchalo škody na majetku a povětšinou se drželo daleko od lidských obydlí. 

Gigantický divočák předzdívaný ,,Hogzilla"
Foto: Tn.cz

Lizzie

13. ledna 2010 v 20:13 | Anna

Lizzie: Podle svědectví některých rybářů obývá jezero Loch Loch tajemná obluda o délce přibližně třiceti stop (cca tři metry), která má na zádech tři výčnělky podobné hrbům. Vzhledem velmi připomíná Mosasaura - gigantického podmořského plaza, který žil v období svrchní křídy. Měl protáhlou ozubenou čelist, mohutné hydroanamické tělo a velmi silný ocas. Předpokládá se, že vyhynul na konci druhohor, ovšem přežití některých jedinců v ledových evropských jezerech není zcela vyloučeno. Tomu, že je vskutku tato vodní plocha osídlena podivným živočichem odpovídají i četná svědectví rybářů. Jedno z nich vypráví o lovu štik, který se však zvrátil v divoký souboj, když za udici místo ryby zabrala rozzuřená Lizzie. ,,Tvor divoce a zuřivě tahal za udici," vypověděl rybář. Podle něj však po chvíli nestvůra zmizela, protože ,,ji to zanedlouho přestalo bavit".
Některá svědectví přirovnávají plavoucí Lizzii k převrácenému člunu či kmenu stromu. V každém případě se o tuto legendu začal zajímat dokonce i vědecký svět a jeho pátrací expedice, vybavené sonary, pod hladinou zaznamenaly neznámý objekt nezvykle velkých rozměrů.

Mosasaurus - foto: Zdroj

Doporučený odkaz: ZDE
 
 

Reklama