Kryptozoologie

Konakerská nestvůra / das Konaker Ungeheuer

2. ledna 2011 v 16:25 | Anna
Konakerská nestvůra: U pobřeží afrického města Konakry ve státě Guinea byla ruskými vědci objevena gigantická zdechlina neznámého tvora.

Louisianský přízrak / das Louisinana Phantom

24. prosince 2010 v 13:52 | Anna
Louisianské monstrum či též Louisianský přízrak je záhadný humanoid, kterého se podařilo v prosinci tohoto roku vyfotografovat v Berwicku poblíž Morgan City v americkém státě Louisinana.

Biegenský čáp / der Biegen Storch

22. prosince 2010 v 13:38 | Anna
Biegenský čáp: Nepříliš rušná východoněmecká vesnička Biegen na své půdě hostí nezvyklý unikát, díky němuž získala během pouhého týdne pomyslný status "turisticky atraktivní". A co změnilo obec ve vyhlášenou Mekku záhadologů?

Ica kameny

20. prosince 2010 v 13:22 | Anna

Kontraevoluční teorie: žili Indiáni s dinosaury?

Evoluce je vývoj a přeměna živé hmoty na základě tzv. přirozeného výběru, který zvýhodňuje či znevýhodňuje genetické propozice jedinců. Je-li genofond vyhovující, zaručí přežití nositele a tím pádem předání kvalitní informace na jeho potomky. 

Gévaudanská bestie

9. prosince 2010 v 16:00 | Anna
Gévaudanská bestie: Hornatý, divoký a málo lidnatý kraj Gévaudnu, jedné z posledních divočin jižní Francie, je zmítán hrůznými útoky. Píše se rok 1764 a populaci obyvatelstva kosí přízrak ze starých legend. Kolem rozsévá strach a krajina je plná roztrahaných těl. Tak nějak se vražedné běsnění Gévanloudského "Lugaru" dochovalo v paměti historických spisů.

Calcasieuský delfín

22. listopadu 2010 v 15:47 | Anna
Calcasieuský delfín: Na americkém jezeře Calcasieu Lake ve státě Louisiana bylo v březnu tohoto roku nezvykle živo. Vnitrozemské jezero se stalo turistickým lákadlem po tom, co zde byl spatřen opravdu fenomenální tvor; výpovědi svědků naznačují, že by se mohlo jednat o růžového delfína.

Kilin

20. listopadu 2010 v 15:54 | Anna
Jednorožec (Unicornis, čínsky kilin): jedná se o lichokopytníka drobné, ne příliš mohutné tělesné konstituce, ladných proporcí a zhruba velikosti osla (Asinus). Dle některých údajů se člení na několik poddruhů, z nichž nejznámější je mořský, tlustorohý a modrý.

Pluckleyská moucha

26. října 2010 v 14:04 | Anna
Pluckeyské mouchy: Jedná se o invazi much, která se vyskytuje ve zcela neodpovídajícím počtu a době. Popírá tak řadu zákonitých pravd, která byla o druhu vyzkoumána.

Megalodon

24. října 2010 v 14:30 | Anna
... Přemýšleli jste někdy, kdo je na samotném vrcholu potravního řetězce...?

Žralok megalodon (charcharodon megalodon), zdrobněle řečený též "meg", je bez nadsázky považován za jednoho z nejstrašnějších tvorů, který kdy brázdil oceány naší mateřské planety. 

Bílý lev

20. října 2010 v 19:49 | Anna
Nacházíme se asi 100 kilometrů západně od jihoafrického Durbanu, v provincii KwaZulu - Natal. Ne nadarmo nese tato rozlehlá rezervace název domovského kmene amaZulu - jedná se o místo, kde sídlí největší zuluská populace. Šamani (v zuluštině zvaní "sanghomi") zde předávají svým žákům nauku o mýtických tvorech, kteří na sebe berou hmotnou podobu. Jedním z nich je i mýtus bílého lva - ducha Afriky. A právě odtud pochází tato legenda...

Tasmánský tygr

5. října 2010 v 20:03 | Anna

Anglický název: Thylacine, Tasmanian wolf
Latinský název: Thylacinus cynocephalus

Ostatní názvy: lidově se tomuto zvířeti přezdívalo "tasmánský tygr" kvůli pruhované srsti. Oficiální název však zní buď "vakovlk tasmánský" či méně častý "vlkovec psohlavý" a je odvozen z charakteristik zvířete - vaku a tvaru lebky, která se nápadně podobá psí. Vakovlk je však psu i vlku příbuzensky na míle vzdálený...

Skvrnitý lev

26. září 2010 v 17:59 | Anna
Názvy skvrnitých lvů se liší v závislosti na dané oblasti: např. Uganda - ntararago, Rwanda - ikimizi nebo Etiopie - abasambo, jedná se tedy pouze o regionální termín a jednotné pojmenování neexistuje. Jelikož nechci vnášet nepokoj mezi jednotlivé autory, kteří tato zvířata označují rozmanitými tituly, pro tento článek se budete muset spokojit s prostým označením "skvrnitý lev".

Černý lev

24. září 2010 v 17:03 | Anna
Černý lev: První pozorování je datováno do 19. století, kdy anglický archeolog sir Henry Layard v Africe údajně spatřil "hodně tmavohnědého, místy až čeného" lva perského. Zkoumání případu však vylučuje fakt, že perští lvi jsou v současné době již vyhubeni (r. 1930), ovšem ani tehdy se jejich populace ve zmíněné oblasti nenacházela. Logicky se tedy nabízí řešení, že Layard nespatřil lva perského, nýbrž jiný druh, s největší pravděpodobností lva berberského - v současnosti již také vyhubeného. Poslední jedinci, kteří přežívají v zoologických zahradách, mají srst pískovou, žluto hnědou. Patrně jsou všichni geneticky spřízněni a jejich krev je nařezena silnou příměsí jiných druhů, se kterými bývají kříženi. Že se kdysi vyskytoval fenomén v podobě černé variace tak není nemožné.

Černající tygr

21. září 2010 v 14:08 | Anna
(nepřímo navazuje na článek Černý tygr)

V zoologické zahradě Arignar Anna v Indii se možná zrodil důkaz.

Černý tygr

18. září 2010 v 13:31 | Anna
Černý tygr: Bílé tygry ještě před pouhými několika desítkami let vědecká obec označovala nálepkou "legenda". Dnes už bychom podobnou informaci pokládali za těžko uvěřitelnou, zatím co sledujeme živá zvířata přes skla výběhů. Podobným štítkem se dodnes pyšní další barvená variace tohoto druhu: černý tygr. Prolomit bariéru skepticismu kolem ní se však dosud nepodařilo.

Vačnatí predátoři

11. září 2010 v 13:32 | Anna
Austrálie; pokladnice vědy, která střeží největší klenoty evoluce. Protože se mezi ní a zbytkem světa brzy přerušily vazby spojující vývoj fauny a flóry, je z nadpoloviční většiny osídlena endemitickými druhy a naprostými unikáty v oboru vědy; vačnatci. Podle oficiální verze má ovšem i tato vývojová skupina svou trhlinu: v jejich řadách zcela chybí vačnaté šelmy.

Izraelské mořské panny

31. srpna 2010 v 13:55 | Anna
Mořské panny jsou jablkem sváru mezi námořníky a vědci již celá tisíciletí. V průběhu minulého století sice počet jejich pozorování rapidně klesl, přesto se i v moderní době můžeme setkat s mediálními senzacemi v podobě nových, šokujících objevů. Mezi nejnovější z nich patří i případ "Izraelských panen", který loňského léta obletěl celý svět.

Ratzilla

21. srpna 2010 v 16:13 | Anna
Ratzilla (sloučenina slov "rat" = krysa a "zilla" = gotzilla): Posledních zprávy hovoří o výskytu podivných zvířat v obytné čtvrti v Bradfordu na severu Anglie. Podle svědectví mají zvířata připomínat obrovské tmavé krysy, které mohou měřit až tři čtvrtě metru.
Jako důkazní materiál vědcům slouží zabitý exemplář, který místní občan Brandon Goddard (31) údajně zastřelil ranou do hlavy. Podle jeho slov se však dalším čtyřem jedincům podařilo uprchnout. "Kdoví, kolik jich bude, až se rozmnoží," nechal se slyšet Goddard před britským deníkem The Sun.

Run-šáh

15. srpna 2010 v 16:44 | Anna
Run-šáh ("vítěz nad vodami"): "Delší dobu cosi podivného plavalo souběžně s námi. Dlouho jsme si mysleli, že jde o nějakou velkou rybu. Ale potom jsme si všimli, že na hlavě tohoto divného tvora jsou jasně vidět vlasy, a v předu to nejsou ploutve, ale … ruce!" Toto svědectví poskytl Íránským novinám lodní kapitán Gafar Gasanov, když se svou lodí doplul do města Enzel. Po té, co se výpověď objevila v tisku, se však strhla lavina obdobných pozorování. Do redakce proudily dopisy, v nihž se mnoho íránců doznalo, že se s podobným tvorem střetlo také.

Levhartí lidé

8. srpna 2010 v 20:32 | Anna
Levhartí lidé: V rovníkových pralesích, které pokrývají mj. i značnou část nigerijského povrchu, žije již po celá staletí domorodý kmen Jorubů. Jejich bohaté kulturní dědictví zahrnuje také nesčetné množství legend, které lze lehce zaměnit za výkvět nezměrné fantazie. Ne vždy si ale můžeme být jistí, zda nemá pověst reálný základ.

Had hvízdák

23. července 2010 v 15:20 | Anna
Had hvízdák: Jde o jednoho z mála kryptidů, kteří se vyskytují na území českého státu. Jeho pozorování je napříč českou historií hlášeno již po staletí; v zásadě jde o svědectví velice hodnověrná, která nebyla motivována žádným honorářem ani touhou po publicitě.

Holub stěhovavý

22. července 2010 v 12:00 | Anna
4/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?":

Female Passenger Pigeon

Holub stěhovavý
(ectopistes migratorius): Kdysi byli nejhojnějšími ptáky planety. Ve svých stamilionových hejnech vytvářeli široké sítě sociálních vazeb. Co však mohlo narušit populaci ptáka, šestkrát větší nežli populace člověka?

Holubi stěhovaví hnízdili v početných koloniích (cca 8 km široké,60 km dlouhé) a na jednom stromě bylo možno najít i 90 hnízd. Pod tíhou ptačích hejn se lámaly stromy. Ta však potřebovala mnoho partnerů opačného pohlaví,aby si mohla vybrat vhodný protějšek k páření.
Když je populace oslabena, holubi nemohou najít druha a odmítají se množit. (To v budoucnu vyústí v jejich úplné vyhubení, viz níže). Pokud však bylo hledání úspěšné, snesla holubice jedno bílé vejce, o které se starali oba rodiče. Po nějaké době hnízdo opustili a dostatečně vykrmené mládě ztratilo na váze tak, že bylo schopno vzletu; tím pádem se osamostatnilo a potravu si mohlo shánět samo.

Párek holubů stěhovavých

Tuto idylu však zakončil nástup bílých osadníků. Ptáky lovili již Indiáni, osudnými se jim však stali až běloši. Ti, oslabeni neúrodou a suchem, začali holubi vybíjet po stamilionech. Například roku 1860 během jediného dne zabijí 235 000 holubů, což je více, než počet obětí bosenské války! Na jednoho člověka v Americe připadá zhruba šest holubů. Dojde k výraznému ztenčení populace, přesto ještě v roce 1870 průměrné hejno čítá 200 000 jedinců. Je 1600 metrů dlouhé a 512 kilometrů široké. Se svými rozměry tak zastíní i slunce. Existují však i hejna o větších rozměrech: v 19. století hlásí biolog Alexandr Wilson pozorování skupiny holubů o 2 230 272 000 jedincích! 
K rekordu došlo roku 1873, kdy byl nad Michoganem pozorován přelet jednoho hejna, který trval od 7:30 h. ráno do 16:00 h. večer.
Poslední holub stěhovavý ve volné přírodě byl zabit roku 1900 ve státě Ohio. V zoologické zahradě v Cincinati zbývá poslední hejno. Od roku 1909 žijí již jen tři jedinci (dva samci a samice), od r. 1912 zůstává pouze samička Martha. Nalézt vhodný protějšek se nedaří a tak 1. září 1914 Martha zahyne přirozenou smrtí a tím je druh oficiálně prohlášen vyhynulý.
Někteří vědci však stále věří v přežití několika osamocených hejn v zapadlých oblastech Ameriky!

Vycpaný exemplář z muzea

Zajímavosti:

- Na 6 ptáků všech ostatních amerických druhů připadají  v 18. století asi 4 holubi stěhovaví
- O poslední holubici Marthě jsou složeny dvě písně (Martha, sweet Martha a Martha, poslední holubice)
- Na její počest je v ZOO v Cincinati, kde uhynula, postaven pomník v nadživotní velikosti

Foto: Wikipedia.org

Poslední hejno bylo postříleno a naloženo na vlak, ten se ale pod vahou holubích těl převrátil a zvířata shnila v příkopě. Poněkud nedůstojný konec...

P.S.: Článek slibovaný Ketě

Pštrosi Moa

21. července 2010 v 11:23 | Anna
5/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Moa (dinornis): Tito velcí nelétaví ptáci, dosahující hmotnosti až 250 kilogramů, byli příliš těžcí, než aby se mohli vznést. Zato šlo o vynikající běžce, kteří měli velice silné a svalnaté končetiny.
Moa se dále dělili na patnáct (podle některých teorií až 20) odlišných druhů. Největší z nich, dinornis giganteus, mohl dosahovat výšky až 3,5 metru. Jediným kopnutím mohl tento pták, vzezřením velice připomínající dnešního pštrosa, člověku zpřerážet všechny kosti v těle. Útočil však jen v sebeobraně, jinak šlo o býložravce, živícího se větvemi, listím a ovocem. Obýval úrodné nížiny a údolí na Novém Zélandu, kde žil jako vzácný endemit. 
Domorodí Maoři tyto ptáky hojně pronásledovali a lovili pomocí kopí. Zároveň s jejich přirozeným nepřítelem, nazývaným orel Haastův, se tedy podepsali na rychlém řídnutí populace. Ačkoli začala výrazně klesat ještě před kolonizací ostrova, jí zapříčiněné mýcení lesní plochy zasadilo moa poslední ránu.
Obecně se má za to, že tito pštrosi vyhynuli okolo roku 1500, existují také teorie, které onu událost posouvají až k 16. či 19. století. Vyskytují se však i zastánci názoru, že moa přežili dodnes... 


Zdroj obrázku (autorem je opět mnou často doporučovaný Heinrich Harder)

Z odlehlých míst ostrova Nový Zéland jsou často hlášena pozorování těchto ptačích obrů, jejichž velikost třikrát převyšuje výšku dospělého muže. Oblastní se navíc ozývá podivný křik.
Aborigiové, obývající vnitrozemí Austrálie, mají s podobnými zvířaty také své zkušenosti. Nazývají je "mihirung paringmal" o podle nich jde o 3,5 metru vysoké ptáky s šedivým peřím. Jejich kresby se vyskytují i na stěnách v Cape York.
Zjevně se jedná o údajně vyhynulý druh Genyornis newtoni, popsaný roku 1896. Kryptid se prý vyskytuje jen 300 km od jeho naleziště...

Moa Dinornis sp. wall mount

Zajímavosti:

- Veřejnost se o ptácích moa poprvé dozvěděla z úst Richarda Owena, do jehož rukou se dostal úlomek kosti tohoto ptáka přes obchodníka W. Harrise roku 1839.

Papoušek karolínský

17. července 2010 v 20:44 | Anna
3/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Papoušek karolínský (conuropsis carolinensis): Ještě v roce 1850 americkou oblohu křižují tisícihlavá hejna papoušků karolínských. Jde o pestře zbarvené ptáky, kteří disponují bohatým spektrem barev. Trup je laděn zeleným odstínem, kdežto drobná hlava mívá citrónový tón a okolo zobáku se nachází rudá skvrnka.

Tito ptáci se živí ovocem a obilím, když tedy v Americe nastává koloniální éra a přírodní krajina pozvolna ustupuje civilizaci, najdou si náhradní zdroj potravy - políčka farmářů. Ti ovšem na odvetu nenechají dlouho čekat a pronásledují hejna po milionech. Poslední divoký papoušek tohoto druhu je ve volné přírodě zastřelen roku 1913. Příčinou honu je, že vzácné peří si přeje mít za kloboukem lovcova manželka. K vyhubení tohoto ptáka však přispěl také epidemický vir.

Zanedlouho již v zoologické zahradě v Cincinnati, ve státě Ohio, přežívá poslední pár; samička Lady Jane a sameček Incas. Nedaří se je však rozmnožit a v roce 1917 Lady Jane umírá. Incas, který byl jejím druhem 32 let, ztrátu partnerky těžce nese. Nepřijímá potravu a nepije. Pojde během následujících šesti měsíců; 21. února 1918 zhyne žalem a druh je vyhlášen za vyhynulý.

Od té chvíle přišlo z mnoha míst po celé Americe hlášení, že někdo zahlédl živý exemplář, žádné z nich se však nepodařilo doložit. Tím se papoušek zařadil na seznam kryptidů.


<EM>Conuropsis carolinensis</EM> - Carolina parakeet illustrated by Alexander Wilson

P.S.: V červencovém čísle časopisu Epocha naleznete informace o papouškovi karolínském v článku Proč vymírají poslední jedinci svého druhu?

Alka velká

16. července 2010 v 11:48 | Anna
2/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Alka velká (Pinguinus impennis): Nelétavý, cca 75-85 cm velký pták z čeledi alkovitých vzezřením blízce připomínal tučňáka. Alka sice byla nelétavá, zato se však velmi obratně pohybovala ve vodě. K tomu jí sloužila silná, leč zakrnělá křídla o délce až 20 cm. Dospělí jedinci se živili menšími rybami, které lovili pod hladinou, mláďata planktonem.

Alky hnízdily v izolovaných koloniích na ostrovním pobřeží Evropy (př. Island). Stejně jako tučňáci (se kterými však navzdory podobnosti nebyly příbuzné) nebudovaly hnízda; samička snesla ročně jedno žluto-bílé vejce velké cca 12 cm, o které se starali oba rodiče.
Osudný ortel však alkám podepsaly objevné námořní cesty. Vyhladovělí námořníci často zakotvili u ostrovů, kde tito ptáci hnízdili, a naložili je i vejce na loď jako čerstvý zdroj potravy. Populace se začala rychle ztenčovat. To vedlo k nabytí jejich hodny. Nejen, že měly chutné maso a vejce, ale byly také cennými exponáty soukromých sbírek. Za nedlouho již poptávka převyšovala nabídku.
Poslední párek alek byl spatřen v roce 1844 u islandského ostrovu Eldey. Oba dospělí jedinci byli ubiti holí a vejce rozšlapána.
Poslední pozorování žijící alky je datováno na rok 1852 u Newfoundlendu.

Její přežití není příliš pravděpodobné, protože od jejího zmizení nebylo hlášeno jediné spatření. Tento pták tak pravděpodobně padl za oběť civilizaci. Dosud však žije její blízká příbuzná, alka malá.

Zdroj obrázku (autorem je opět mnou často doporučovaný malíř Heinrich Harder)

Zajímavosti:

- Na počest alky velké je pojmenován americký přírodovědecký časopis Auk
- Zmínky o ní se vyskytují v povídkách, románech, písních i v baletním představení*
- V muzeích se dochovalo celkem 75 vajec, 24 preparátů a 81 kůží
- V Národním muzeu (Praha) si můžete prohlédnout dva vycpané exempláře alek
- Současnou existenci alky velké zcela vyloužit nemůžeme; je dokázáno, že v minulosti byla schopna přežít i na velmi nehostinných místech

* údaje z této věty převzaty odtud

Photo: Great Auk, Pinguinus impennis.
Zdroj obrázků
 
 

Reklama