O´Api

8. listopadu 2010 v 22:01 | Anna |  Živoucí fosílie
O´Api, tedy výraz z konžského jazyka bambuti, už svým významem napovídá o tom, co je toto záhadné zvíře zač. Odvozený je totiž ze slovesa "Oka" ("řezat"), a podstatného jména "Kpi"  - označení pro zvláštní barevný vzorek, který se skládá z černobílých proužků, jimiž zdobí své šípy pygmejský kmen Efe. Vyrábí se stočením kousku kůry, jímž se hadovitě obalí raťiště oštěpu, následně se na okamžik položí do ohně a plameny černě ožehnou jeho nechráněnou část, zatím co oblast pokrytá kůrou si zachová původní světlou barvu. Právě stejným zbarvením se může pyšnit srst v oblasti končetin a zadní poloviny těla tohoto záhadného tvora...

Správný je také pojem "Okapi", taktéž z bambutštiny, špatná je pak varianta "Atti", která vznikla nesprávným přepisem původního názvu (viz níže).

Toho, co víme o zvířeti samotném, je poskrovnu: jen tu a tam se z pralesa Ituri v okolí řeko Kongo v KDR (Zair) ozývá pronikavý kašlavý nářek, o nějakou dobu později pískot a mekot mladších kusů. Někdy zahlédnou cestovatelé černo bílé vzorkování mezi listovým (oblast je křižována bílými objeviteli od 19. století - pozn. aut). V tu chvíli mají jasno: jedná se o zvláštní druh zebry či pralesního osla (equs).
Domorodci vědí o onom zvířeti něco více: občas jej chytají do hloubených jam a z jejich kůže vyrábí vaky. Jde podle nich o koně. Právě proto se (na rozdíl od ostatních domorodců) nenechají překvapit, když roku 1890 jejich oblastí prochází Američan Henry Morton Stanley, zcestovalý publicista, v doprovodu skutečných koní. To Stanleyho zaráží.

Tato expedice, která začala v roce 1888, inspirovala Stanleyho k tomu, aby se rozhodl objasnit záhadu "pralesního koně".  V roce 1890 podal zprávu o jeho existenci do Evropy, celá jeho domněnka však vystavěná pouze na svědectvích domorodců, jež získával "z druhé ruky" a zvíře ve skutečnosti nikdy nespatřil - její hodnověrnost to tak značně podlomilo. Ve třídílném cestopise  "V nejtemnější Africe" (1890) popisuje Stanley "oslovité" zvíře, jenž spásá listí a ukrývá se v samém srdci bývalého Belgického Konga, které je dle jeho slov nejkrásnějším místem Afriky. Od Pygmejů dostal pouze tři pruhy kůže. Byl to také on, kdo vnesl zmatek do pojmenování druhu - název "O´Api" totiž mylně přepsal jako "Atti". V Anglii ho nikdo nebral vážně.

Henry M. Stanley na sklonku života - Autor:Převzato z: Světová encyklopedie objevitelů, Rebo,    Království lián - Autor:Khalil Baalbaki
a) J. M. Stanley - z publikace Světová encyklopedie objevitelů, Rebo 
b) Biotop Ituri (autor snímku: Khalil Baalbaki)

Dále se o okapi zmínili i cestovatelé Stuhlman a Schweinfurth, jenž si povšimli pygmejských brašen z pruhovaných kůží, a anglický misionář Lloyd i Francouz major Marchand, kteří se s tajemným zvířetem dokonce setkali "osobně". Na základě svého pozorování jej (chybně) zasadili do skupiny antilop, zjevně k čeledi Reduncinae.
Tohoto bádání využil další muž, sir Henry Hamilton Johnston. Šlo o britského biologa, cestovatele a koloniálního úředníka, malíře (4 roky studia na Královské akademii a maloval i nákresy pro Zoologickou společnost) a spisovatele (Řeka Kongo, 1884). Byl také velice zdatný v jazycích a vyznal se mistrovsky i v islámské kultuře a afrikanologii.
Johnston navázal na Stanleyho výzkum, cesta však byla až do roku 1899 slepá. Ve zmíněný čas se mu, jakožto významnému britskému úředníkovi, povedlo zachránit skupina Pygmejů Mmbuti (též Wambuti, Mambuti) před zajetím německého majitele zábavního parku, který s nimi měl ryze komerční úmysly: plánoval je předvádět na Pařížské světové výstavě jako primitivní "opolidi". Johnston Pygmeje ubytoval ve svém sídle a posléze nechal odejít do rodného pralesa, ještě předtím je však požádal o sdělení informací o "Okapi". Domorodci mu ochotně vyhověli: zvíře popsali jako plachého nočního tvora, který se vyhýbá kontaktu s lidmi. Mívá tmavě hnědé, někdy šedo hnědé zbarvení, na nohou žíhané zebřími proužky. Podle legendy si je "Okapi" na svou kůži vykreslili sami. Je podobné oslu či mule (z toho Johnston odvodil, že jde o pralesní zebru, popř. koně).

Sir Henry Hamilton Johnston, kresba tužkou od T. Blakea Wigmana, 1894 - Autor:© National Portrait  Gallery, London
Sir Johnston (foto od: T. Blakea Wigmana, 1894)

Roku 1900 pořádá Johnston svou první expedici do bývalého Belgického Konga: zde naráží na belgickou pevnost Mbeni, kde místní důstojníci potvrdili existenci O´Api jako fakt - o zebru však podle nich rozhodně nejde. Na hlavě totiž mívá dva osrstěné růžky. Černí členové osádky tvory často loví a nosí na základnu (mají prý neobyčejně chutné maso). Dále doplňují informaci, že naposledy se na Okapi hodovalo nedávno: na základně se nejspíš stále nachází nepoškozená kůže. Bohužel jí však již vojáci zpracovali na čelenky a opasky. Ještě téhož roku je Johnston posílá do Londýna. Následně mu osazenstvo pevnosti ukazuje stopy Okapi a Johnston je naprosto zmaten: bude muset po čtvrté přehodnotit svou teorii o původu záhadného tvora. Otisky totiž pocházejí z kopyta rozštěpeného do dvou prstů, tedy typického znaku sudokopytníků (artiodactyla), zebra je však lichokopytník (perissodactyla) ...

Původní pruhy kůže okapi, poslané v r.1900 do přírodovědného muzea v Londýně - Autor:© The Natural History Museum, London
 Johnstonova zásilka do Londýna z roku 1900

Biologu Johnstonovi je podezřelé, že kopyto se podobá pravěkému tříprstému koníku Hipparion. Přežívá tedy dodnes nějaký jeho druh? Nebo jde snad o antilopu...?
Zanedlouho potom získává do svého vlastnictví další části kůže, které obratem přeposílá do Londýna profesoru Sclaterovi. Ten teorii antilopy zamítá a opět oprašuje hypotézu o pralesní zebře. V únoru 1901 popíše a pojmenuje druh Equus (?) Johnstoni, za rodové jméno však vsune otazník. A dobře udělá. Teorie se po páté hroutí...

V té době se daří důstojníkovi Karlu Erikssonovi z pevnosti Mbeni získat pro Johnstona kompletní kůži a dvě lebky. Růžky konečně zcela smetou ze stolu teorie o zebře, hipparionovi i antilopě. Tentokrát Johnston činí poslední závěr: jde o krátkokrkou třetihorní žirafu, tvarem lebky podobnou bezrohého druhu "Helladotherium duvernoyi" z dnešního Řecka.

  
Srovnání lebky žirafy a okapi - Autor:Stock Exchange
Porovnání lebky Okapi (vlevo) a žirafy (vpravo)

Blízké příbuzné - Autor:Zuzana Šmejkalová

Prof. Lankester (Britské museum přírodních věd), jenž měl prozkoumat Johnstonovy materiály, došel k podobnému závěru, jen se přiklonil k nejbližší příbuznosti s druhem "Samotherium boissieri" (ostrov Samos v Egejském moři, postupně rozšířená až do Afriky). Samci růžky sice měli, samice (na rozdíl od Okapi) však ne. Prof. Lankester je původně chtěl přiřadit k témuž rodu, nakonec však pro tento druh vytvořil rod vlastní. Oficiální a konečné jméno Okapia johnstoni získalo zvíře roku 1901. Jedná se o jediného přeživšího zástupce těchto třetihorních žiraf.

Evropa tedy přijala existenci Okapi až začátkem dvacátého století. Např. Peršanům však byla známa už před 2 500 lety, což dokazují ozdobné reliéfy schodiště v paláci Apadana (Persepolis), kde je vyvedena jako etiopský dar perskému králi při příležitostí oslav nového roku. Podobné reliéfy byly nalezeny taktéž v Egyptě.

Okapi, Sir Henry Hamilton Johnston, akvarel z r.1901 - Autor:© Zoological Society  of London
Ačkoli Johnson nikdy Okapi neviděl, měl detailní představu o její podobě. (Foto: Zoologická společnost)

Zajímavosti:

- figuruje v emblému LKS (Londýnské kryptozoologické společnosti)
- dokáže si jako jediný současný tvor jazykem olíznout oční víčka 
- v literatuře se můžeme setkat s pojetím názvu "Okapi" ve všech třech rodech - žádný oficiální neexistuje (viz anketa)
- okapi se dostal(a) i na sérii obědových průkazek, které sponzoruje ZOO Liberec.

Odkazy:

 


Anketa

Okapi je rodu...

... mužského 13.8% (18)
... středního 23.8% (31)
... ženského 62.3% (81)

Komentáře

1 Lara | 9. listopadu 2010 v 8:12 | Reagovat

Aaaa ano už si vzpomínám :D Tohle zvířátko znám ze Zoo Tycon 2 XD Další povedený článek , Lai ;D

2 sarafína | 9. listopadu 2010 v 15:17 | Reagovat

Tohle zvíře mne zajímalo už od té doby co mi o něm kamarád řekl... Velmi mě fascinovalo a tak mě velmi potěšilo že si se o tomto zvířeti rozepsala na svém blogu... Kde ty vlastně tyhle věci zjišťuješ? :D

3 Keta | Web | 9. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

Skvělý článek x)
Vždycky mě zajímalo, proč má okapi takové podivné zbarvení... Zároveň tmavě hnědá a zároveň bílé pruhy... mno není to prazvláštní maskování? :D
A k anketě: Já jsem zcela přesvědčená, že je rodu středního :-D

4 Skříteček2 | Web | 9. listopadu 2010 v 16:15 | Reagovat

Hele, to je úžasné! Takové dlouhé články píšeš sama??

[1]: Jéé, ty máš taky Zoo Tycoon? Já mám jedničku i dvojku =D

5 Nala | 13. listopadu 2010 v 10:13 | Reagovat

[4]: Buhehe, já taky >3

6 Lara | 13. listopadu 2010 v 16:53 | Reagovat

[4]: Já mám Zoo tycoon 2 + všechny datadisky :D

7 Skříteček2 | Web | 14. listopadu 2010 v 9:37 | Reagovat

[6]: Já mám Zoo Tycoon 1 bez ničeho a Zoo Tycoon 2 taky se všema =P

8 Admin | E-mail | Web | 14. listopadu 2010 v 16:33 | Reagovat

[7]: Já mám Zoo Tycon 2 také se všemi, ale 1 mi chybí.

9 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:44 | Reagovat

Zákaz všímat si!

1. kapitola - (alfa)

     Léonovu mysl pozvolna přestávala opanovat ustupující horečka, stále si však nemohl být jist, zda se vidina v okamžiku nerozpadne na mozaiku tisíce kousků.
Před očima se mu míhaly drobounké výjevy připomínající pestrá křídla monarchů. Chvílemi se obraz přeměnil v jednolitou zeleň okolní vegetace.
Kde to jenom je? Na okamžik zatápal v mlhavé nejistotě, po té vše zase zahltila temnota. V tom nekonečném čekání se nejspíše propadl zpátky do mdlob.

     Nejprve nebylo slyšet nic. Poté prázdnotu podbarvily první zvuky. Šustot listí, vřeštění opic a táhlé tóny hvízdajících ptáků.
Náhle se mu pod víčka vkradla nepříjemná představa. Ucítil něčí přítomnost.
Hrdlo mu sevřel strach, navzdory tomu se však přinutil otevřít oči. Než ale stačil přivyknout tmě, která se venku rozprostřela jako neproniknutelná rouška sna, ucítil silný zápach a v zápětí opět pozbyl vědomí…

     Znovu ho probral zápach, tentokrát se však blížilo poledni. Léon se nadzvedl na loktech, aby se pořádně rozhlédl po okolí. Ke svému údivu však zjistil, že včerejší slabost ustoupila.
Nikde nebylo ani stopy po včerejší návštěvě.
Očima zkoumavě pátral po známce jejího pobytu, když náhle strnul. Na kmeni nedaleké palmy spatřil hluboké rytiny, připomínající maltézské kříže, které se nořily hluboko do tmavé kůry. Bezpochyby po sobě tento znak zanechal noční host.
Léon s obtížemi vyrovnal balanc, potácivým krokem se doplahočil ke stromu, nabral na prsty trochu zaschlé pryskyřice a vsunul je do úst. Podle jejího stáří, zrcadlícího se v nasládlé chuti, zde musil ležet více než týden. Pohlédl na svou paži - rána byla ta tam. Teď už ani vteřinu nepochyboval, kdo ho tak nemile překvapil…
Rychle pohlédl na své řemínkové hodinky. Rozbité. Zatraceně! Takovou smůlu může mít snad jen on.
Přes zelený baldachýn listoví prosvítaly slabounké prstence slunečních paprsků a proplétaly se mu do vlasů. Nenáviděl přímí tohoto tmavého labyrintu, kde se nemohl orientovat pomocí slunečního svitu. Bez tikající ručičky, představující pohonný motor civilizovaného života, byl nadobro ztracen. Měl však i daleko větší starosti - zlověstně vyhlížející značky, které momentálně představovaly jeho hnací motor.
Teď, když vstoupil na práh prastaré civilizace, hodlají mu snad její členové prozradit svá tajemství? A nechtějí jej pro ten samý důvod umlčet jako nepohodlného svědka?
Léon zavrtěl hlavou. Pokud by ho chtěli zabít, už dávno by tak učinili.
Znamená to však, že je vítanou osobou v příšeří dávno zapomenutého světa, po tisíciletí ukrytého v nekonečných zelených hlubinách?

O den později…
     Léon rozespalýma očima pohlédl na vyhaslé ohniště. Na východě se již obloha začínala barvit krvavou rdí. Jakmile začaly šplhat po mračné oponě, zbarvené hustou šedí, první prstence slunečních paprsků, pohřbil dohořívající uhlíky pod hustým nánosem hlíny. Cítil se dostatečně silný na nastávající pouť.
Namáhavě se zvedl a zamířil k označené palmě; znamení namířené na západ se na něj vyzývavě šklebilo. Zato jemu úsměv pohasl. Na západě odtud křižovalo cestu dravé povodí řeky Rio Monte, která se v období dešťů strašlivě rozvodňovala. Tiše zasakroval a vydal se naznačeným směrem.
Slunce, které se mezi tím vyšvihlo na ocelové plátno oblohy, bezútěšně se táhnoucí od východu k západu, se mu skrze listoví opíralo do zad a pražilo celou svou vervou. Za dvě hodiny chůze padl vysílen k zemi.
Z klína se mu řinul pot a jeho pramínky mu vlažily palčivě žhnoucí kůži. Několik minut zůstal ležet bez hnutí a pouze sledoval hlučné přelety papoušků na pozadí temné oblohy, lemované zubatým pásem stromoví. Zjevně přecenil své tělo oslabené nemocí. Nicméně to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. Pouze bude častěji odpočívat.

10 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:46 | Reagovat

Zavřel oči a nechal se ukolébat harmonickým souzvukem koncertu, za nímž stáli ti nejlepší amozanští pěvci.

     Opět se probral. V nose ho pálil štiplavý zápach. Bylo to silné a ostré aroma, které otupovalo jeho smysly tak, že se opět začal nořit do hlubiny bezvědomí. Nenáviděl
tu
bezmoc…

     Léon si dlouhou dobu nebyl jist, zda se skutečně probudil. Všude kolem se rozprostírala nekonečná černá prázdnota. Cítil se, jako by byl svázán v okovech, jako by svou mysl nedokázal zbavit těžkých pout.
Potom se na pozadí jeho zastřené mysli, jíž samovolně nemohl rozhýbat a přimět k chodu, vynořil ten správný, výstižný termín.
Mentální smrt.
V této bezútěšné nostalgii neexistoval ani čas, ta podivná, domněle neměnná hodnota, kterou tak nenáviděl, protože jeho život ovládala jako taktovka.
Ale Léon se neradoval. Nemohl.
Po nekonečně dlouhých hodinách čekání se mu začaly zbloudilé myšlenky vyvlékat z neviditelných pout. Tohle přece není ta správná dimenze, v které existovala jeho lidská podstata…
Náhle pochopil. Tohle totiž není on.
Je to jeho duševní
tělo. Duchovní já.
Cestoval mezi jednotlivými dimenzemi. Mohli se stejným způsobem objevit i Ina Atu?
V okamžiku, kdy si celou skutečnost uvědomil, se pomalu začínal probírat do skutečného života. Trvalo to neskutečně dlouho. V koutku mysli příliš dobře věděl, že pokud by procitl hned, nejspíše by se zbláznil. Stále balancoval na pomezí reality.
Jakmile odhrnul pomyslnou roušku, která mu halila mysl, a začal vnímat skutečné podněty, jako blesk projelo jeho myslí uvědomění. S tajemstvím byl nyní spjat pevným poutem sounáležitosti bližší, než dosud počítal.

Během několika hodin:
     Léon si připadal jako v pekelné výhni. Zřetelně cítil, jak jej pokožka svědí a pálí, jako by po něm tančily plameny. Po kouřové stopě však nebylo ani památky.
Matně si uvědomil, že zdrojem celého požáru je jeho opětně zhojené zápěstí. Žádné stopy po příčině ohniska však nenašel. Podivné plameny nepáchaly ani žádné viditelné škody na jeho kůži - pochopil, že se mu svérázným způsobem vrací tělesný cit.
Budou všechny návraty smyslů tak bolestivé? zaúpěl v duchu. To je jako očista ohněm. Oheň představuje jeden ze čtyř elementů, které mají osvobozovat od hříchů.
V té chvíli si však uvědomil, že bolest vnímá pouze sugestivně. Jeho mysl stále nebyla dostatečně při sobě, aby přenášela příslušné mozkové signály.
     V další chvíli začínal rozpoznávat jednotlivé zvuky podle stupně hlasitosti. Ačkoliv celý proces trval
nekonečně dlouho, byl pro něho každý nový podnět matoucí. Jako by do jeho vědomí ani nepatřil.
Následně se mu před očima začínaly objevovat barevné skvrny, které pomalu započínal rozlišovat, ačkoli je nejprve nedokázal pojmenovat. To již Léon chápal, že se mu smysly navrací podle důležitosti. Hmat byl pro přežití klíčový a sluch opouštěl člověka při smrti jako poslední. Zároveň jej však pohltil strach, zda o některé z dosud nevrácených "čidel vnímání" nemůže přijít.
Obavy jej ale brzy opustily: během následujících chvílí pocítil i novou směsici vůní a na jazyku rozpoznal nahořklou pachuť slin.
    Celý návrat probíhal velmi pomalu: snad několik dní. Pozvolna se mu také renovovala paměť, takže se na celou škálu podnětů začínal rozpomínat a posléze neměl problém s jejich zařazováním. Pouze jeden šok jej stihl - jeho smysly byly nyní až nezvykle bystřejší. Slyšel tichý šustot motýlích křídel, pronikavé komáří bzučení i mělké oddychování šelem, skrytých pod rouškou pralesa. Tento stav smyslového vyostření však trval pouze krátký časový úsek a nakonec se stáhl do pozadí. Následně se začal navracet v krátkých a nepravidelných intervalech, nikdy ale nepřesáhl hranici několika minut.
   Léon
se nyní probral úplně a pokoušel se zorientovat. Malou mýtinku zubatě lemovala barikáda stromů. Léon si uvědomil, že místo je snad na míle vzdálené plácku, kde předtím uléhal.
Nejasnosti mu v mžiku ozřejmil znak vrytý do světlého kmene mangovníku. Nad širokým křížem se klenul obrys obrovské brány.
Léon nemeškal ani okamžik. Chápal, co symbol znamená, a nedbaje na svůj špatný stav okamžitě vyrazil.
Stanul před prahem Ina Atu…
Po pouhých několika minutách chůze pronikl hradbou stromoví a před ním se otevřelo veliké údolí, ze všech stran uzavřené svažitou strání. Celý dol pokrýval zelený koberec trávy, místy přerušovaný tenkou stužkou řeky. Na protější straně se zvedalo modré pásmo hor.
Ve spáncích mu bušil tep. Poháněn vzrušením se přehoupl přes okraj stráně a pomalu začal slézat.
Svah, svíraný pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, byl zahalen prašnou pokrývkou, která vířila v závanech větru a v oblacích dosedala k úpatí.
Byla to děsivá vyhlídka.
Léon opatrně sestupoval po svahu, dlaněmi se opíral o povrch a pokoušel se šikmo došlápnout. Sotva několik metrů pod ostrým okrajem se však sklouzl a bezděky se zachytil o jednu z podivných lián, které se po svahu pnuly. V zápětí se mu z hrdla vydral výkřik. Ďábelská rostlina byla celá posázená drobnými, zdálky sotva viditelnými trny, které mu v mžiku pronikly do kůže. Léon měl pocit, jako by měl ruku sevřenou v kleštích.
Pokožka mu pozvolna začala promodrávat; trny byly nejspíše napuštěny toxickým jedem. Léon zaškrtil zápěstí cárem kapesníku a začal se modlit, aby se ve svém odhadu mýlil.

     Jsem na dně … snad jinak než psychicky.
Bylo něco po páté hodině polední, když Léon konečně doklouzal na podrážkách k úpatí srázu. Ruka jej pobolívala, jako by do ní udeřil tupým předmětem.
Údolí se před ním táhlo do délky desítek mil, připomínajíc hlubokou kapsu pokrytou travnatým úbočím. Po celé jeho délce se kupily veliké pískovcové valy, které připomínaly sochy z Velikonočního ostrova. Tyto kameny však nebyly opracovány lidskou rukou, nýbrž ošlehány větrem do hladka.
Léon se schoulil za jeden z balvanů, který použil jako větrolam.
V pralese se noc snáší rychle… Během několika minut znaveně klesl do trávy.

     Ráno Léon zjistil, že sít proti moskytům se mu přilepila na kůži, takže jej komáři vysávali skrze oka. Odehnal mračna obtížného hmyzu a vysypal ze sebe spršku nadávek.
     Za úsvitu dalšího dne již Léon stoupal po zvěří vyšlapané stezce, která obíhala pohoří jako kamenitá dálnice. Ani zde nezahlédl stopy po lidské činnosti, věděl však, že vesnice Ina Atu se skrývá nedaleko…
Z okolní zeleně se na něj v lačném očekávání upřely dva páry jantarových očí.
Krev se mu zběsile rozproudila, když před ním vystoupilo hrubě opracované schodiště z žuly, a pomalu stoupal po kamenných příčkách obroušených do hladka. Žaludek se mu sevřel vzrušením. Věčnost se nyní vešla do jediného úderu srdce.
Spatří ty, v jejich záři se rozplynou všechny pochyby?

1. dějství

Kapitola 2. - (beta)

     Před Léonem se opět rozprostřelo široké údolí, připomínající obrovskou mísu. Nad ním se klenula nebenosná opona hor jako střecha obrovského chrámu.
Z oceánu zeleně na jejich úpatí se nořily dvě homole pískovcových skal.
Dole se leskla olejovitá hladina jezera, jehož stojaté vody se vlévaly do klidné zátočiny, oklenuté kamennými valy. Na jihu vodního zrcadla se choulila malá indiánská vesnička, s klesajícím terénem se pozvolna měnící v jakousi metropoli třetího světa.
Dechberoucí scenérie se před Léonem prostírala jako ohromné divadelní jeviště. A právě v té chvíli se Léon poprvé setkal s jeho "herci".
Z hradby pralesa se oddělila dvojice tmavých postav. Jejich šlachovitá těla se napínala ke skoku jako struna.
nažloutlá a vypoulená bělma, štěrbinovitě zúžené zornice a jantrarové duhovky, nad nimiž se klenuly vysoké nadočnicové oblouky, dokreslené špičatým obočím.

11 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:47 | Reagovat

Ostře řezané rysy, vysedlé lícní kosti a špičatá brada vysunutá dopředu byly hlavními doménami jejich obličeje.
Jedna z postav se s mučivou pomalostí pohnula vpřed a pokynula Léonovi, aby ji následoval.

Jakmile překročili práh vesnice, uvítala Léona různorodá směsice zvuků a vůní. V této pestré pralesní symfonii se mísila štiplavá vůně koření, ostrý zápach rybiny i hlasité pokřikování trhovkyň.
Léon byl vyhladovělý a pronikavě nasládlé aroma chutí mu tvrdě spálilo jazyk. Zapotácel se slabostí, jako by mu žaludek sevřela železná pěst.
Naopak ke zvukům se jeho smysly stavěly vnímavěji. Halekání obchodníků, výskot dětí i hra na hudební nástroje se kolem linuly jako pozadí herecké scény. Celá vesnice se svými pestrými barvami, halasnými tóny i rozmanitými pachy připomínala obrovský amfiteátr.
Léon
prudce narazil do zad jednoho z průvodců, když se muž znenadání zastavil.
Z tichého snění ho vzkřísil rychlý přechod do reality, který připomínal spršku studenou vodou.
Indián zkosil Léona pohledem, jako by káral neposlušného chlapce. Panenky měl stáhnuté v jasném slunečním svitu. Leo zápasil s ohnivým žárem jeho očí. Potom uhnul pohledem a sklopil zrak ke špičkám svých bot. Do jílové půdy bylo vtisknuto mnoho otisků bosých nohou. Stopa jeho zablácené kanady vedle nich vypadala nepatřičně a cize.
Teprve teď si uvědomil, z jakého důvodu stojí; nacházeli se na udusaném plácku sloužícím jako velké shromaždiště.
Vzhlédl.
Všude kolem byly rozestaveny lány hliněných budov. Vprostřed návsi vyrůstal ze země strom pao d´arco, před nímž se narychlo seskupila celá vesnice.
Náhle Léonovi kdosi stlačil hlavu v pokloně s tak prudkou vervou, div mu nezlomil vaz. Teď by ze sebe všechnu odlišnost nejraději smyl. Snadno uhádl, že musí vzdát čest příchozímu.
"Mbolla! Mbolla!" Vykřikl dav sborově. Šaman!

          V pralese je noc temná a neproniknutelná, jako černá rouška, pod níž není radno nahlížet, protože může odhalit nečekaná tajemství.
Léon věděl, že v příšeří pralesa se soumrak snáší rychle, přesto jej hořce zamrzelo, že neuvidí, jak slunce naposledy vyhasne. Tak jako jeho život.
Jednání o jeho osudu se protahovalo do nekonečna. Léonova hlava byla stále těžší a těžší, přesto ji držel skloněnou. Před očima se mu únavou míhaly mžitky a ruka jej příšerně bolela.
Náhle ucítil, že se všechny pohledy stočily k němu. Aniž by dostal jakékoli vysvětlení, strážce jej pevně uchopil za ramena a vytáhl na nohy. Škubnutím hlavy mu naznačil, aby ho následoval.
Rázem se k nim přidal skotačící houf dětí, které poskakovaly kolem, pletly se jim pod nohy a cosi hlasitě vykřikovaly.
Za Léonem se seskupil vzrušeně štěbetající průvod. Jeho nohy ztěžkly jako olovo.
Kráčeli v naprosté temnotě. Jen chvílemi jako by se rozbřesklo, okolí zalila pronikavá světelná záře a Léon před sebou zahlédl tmavou vodní hladinu. Poté se okolní svět opět pohroužil do nekonečné tmy. Návrat smyslů.
Vodní hladina se přiblížila a Léon začal pomalu odříkávat modlitbu. Připadal si, jako by kráčel po křížové cestě, nebo jako by mu na hruď celou svou vahou dolehla smrt.
Dorazili ke kamennému valu, který se kolmo tyčil nad jezerem. V té chvíli Léon zaslechl podivné cvakání, které znělo, jako by na sebe narážely kovové příbory.
Okolo něho se prosmýkli dva domorodci s hliněnými nádobami, pronikavě zapáchajícími rybinou, a zanořili se do všudypřítomné tmy.
Cvakání zesílilo.
Kajmani, pochopil Léon, kterému náhle svitlo. Staří Egypťané krokodýli uctívali jako jedno z posvátných zvířat a v některých soudních řízeních jim dokonce připisovali roli soudce. Obviněného vhodili do řeky a pokud jej krokodýl ponechal naživu, byl provinilec shledán nevinným - a naopak. Nyní měl být Léona postaven před obdobný "soud".
Jako potvrzení jeho domněnky ho strážce postrčil vpřed k vodní nádrži a Léon se ocitl na kamenité pláži, do níž se šikmo zakusoval začátek hladiny.
V zádech ucítil ostré bodnutí kopí, které nesmlouvavě naznačovalo, že nemá na výběr. Naposledy se ohlédl ke kamenné bariéře, která se tyčila dobrých pět stop za ním, nabral do plic studený vzduch a šipkou se vrhl do vody.
Z nerozumu udělal několik temp, aby rozehřál promrzlé tělo, do nějž se rychle začínal zakusovat mráz, a pokoušel se odolat slastné touze jeho instinktu svinout se do klubíčka. Měl pocit, jako by mu do srdce kdosi zabodával dýku, která však nikdy nepronikne tak hluboko, aby zasadila smrtelnou ránu.
Léon zasvětil své soustředění jediné myšlence: musí se dostat na druhou stranu tůně dřív, než si z něho něco udělá večeři.
Kolem sebe zřetelně vnímal mrazivou náruč, jenž ho k sobě tiskla v smrtícím objetí, až mu vyrážela dech. Pokusil se vymanit z mateřského sevření, které ho lákalo do své mrazivé hrobky, a znovu udělal několik temp. V zápětí si však uvědomil, že to byla osudová chyba. Věděl, že krokodýli mají okolo úst receptory pohybu a vnímají vibrace vln, svým neuváženým jednáním tak mohl klidně vzburcovat nějaký hladový exemplář.
Rozhlédl se kolem sebe v bláhové naději, že spatří při hladině přízračný stín. Viditelnost však byla v noci snížená na pouhé dva metry. V duchu tiše zaklel.
Strach vyburcoval jeho smysly na úplné maximum.
Čas nahrával do karet nepříteli: Léon se musí posunout dál stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli se po něm kajmani vrhnou. Pokud by totiž setrval na místě, chladná voda by způsobila hypotermii a on by utonul.
V jeho mysli se pomalu začal rozvíjet plán. Musí kajmana nějak vyprovokovat k útoku, protože ihned poté, co se zvíře po kořisti vrhne, mu svaly zaplaví kyselina mléčná a bude si muset odpočinout. To Léonovi přinese drahocenný čas, aby se dostal ven z pekelné lázně na místo, kde voda není dostane hluboká, aby jej krokodýl mohl udržel pod hladinou a utopit.
Základním faktorem bude rychlost: kajman je schopen vyvinout tempo až čtrnáct kilometrů v hodině, kdežto průměrný plavec se zmůže sotva na polovinu.
Několika pomalými tempy se Léon posunul v před, stejně jako by postupoval při šachové partii, a stále nespouštěl oči z hladiny. Urputně doufal, že plave správným směrem, a zároveň se nohama pokoušel nahmatat dno.
Opět se o kousek pohnul a náhle si uvědomil, že okolní svět se pohroužil do malátného ticha. V zápětí zaslechl šplouchnutí, jak jedno z šupinatých těl sklouzlo do vody.
Nyní již nebylo pochyb, že se v ledové vodní tůňi nenachází sám.
Další tempo … druhé …třetí …
Nemělo smysl si i na dále držet masku s kamennou tváří pockerového hráče. Kajmani ve vodě slyší velmi dobře; mají vynikající sluch a ušní otvory vystrkují nad hladinu.
Náhle mu myslí bleskl spásný nápad.
V zoufalé touze se rozhlížel kolem. Necelé dva metry od něj visela větev stromu, silná jako lidská paže. Všechno vsadil na jedinou kartu.

Zdálo se mu, že nad ním tikají nebeské hodiny … netrvalo dlouho a
cosi mu lehounce škrtlo o nohu.
Rukama se zachytil větve, pokrčil kolena, vyhodil je do vzduchu a vší silou se zhoupl jako okolo hrazdy. Pod sebou uslyšel hluboké šplouchnutí a v zápětí ostré krokodýlí zuby scvakly těsně vedle něj.
Léon se žbluňknutím dopadl do vody. Během zlomku vteřiny se hladina rozevřela podruhé a do vody dopadlo obrovské kajmaní tělo. Krokodýl vyskočil dobře na dvojnásobek své vlastní výšky.
Kriste pane, co je to za monstrum?!
Zvíře se rázem stáhlo pod hladinu a jeho přítomnost prozrazoval už jen drobný vír, bublající na hladině. V zápětí však zmizel i ten.
Nebezpečí bylo zažehnáno.
Léon se obrátil a kraulem vyrazil ke břehu. Srdce mu stále bilo jako o závod, ale přesto nic nevnímal. Jen rytmické pohyby svých paží.
Raz, dva …, raz, dva ….

Kapitola 3. - (gama)

Když se Léon probral, ucítil příjemnou vláhu na rtech. Byl však příliš vyčerpaný na to, aby se pokusil otevřít oči.
Místo toho jen ležel a poslouchal. Nejprve se zdálo, že k němu okolní zvuky doléhají odkudsi z dálky, ale jak postupně přicházel k vědomí, vnímal je stále zřetelněji.
Náhle ucítil palčivou, pulzující bolest v zápěstí. Společně s ní všechny ostatní pocity ustupovaly a stahovaly se do pozadí, až se úplně vytratily.
Matně si uvědomil, že se jed z jeho infikovaného zápěstí musil rozšířit po zbytku paže. V zápětí mu však ruku někdo potřel jakousi chladnou, rosolovitou hmotou. Bolest pomalu ustávala, vnímal už jen trhavé pohyby paže. Brzy přestaly i ty a jeho zápěstí opět volně kleslo na polštář.
Léona na jazyku ho pálila otázka. Pomalu od sebe odlepil oční víčka.
Obrovský strom pao d´arco, který se tyčil vysoko nad vršky hliněných budov, sloužil jako námořní maják, označující symetrický střed vesnice. Okrouhlá, rozložitá koruna stromu vrhala chladivý stín. Léon seděl opřený o jeho masivní kmen a hlavou se dotýkal hrubé, vrásnité kůry, která mu připadala jako tvář starce.

12 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:48 | Reagovat

Celý strom mu připomínal tichého mudrce, který nad ním ochranitelsky rozevíral svou listnatou náruč.
Vesnicí se rozléhaly hluboké údery bubnů a Léon měl pocit, že rány duní přímo v jeho útrobách. Za bubeníky se postupně shlukoval dlouhý průvod a jak tento had kráčel vesnicí, připojovali se k němu stále další a další domorodci, jejichž počet rostl geometrickou řadou. Když procesí dorazilo až k Léonovi, seskupilo se okolo starého mudrce.
Léon znehybněl jako mramorová socha. Přál si, aby mohl jen tak splynout s davem, jako vlna s příbojem, a nemusil stát vystaven na odiv pohledům, kde si připadal si jako štvané zvíře.
Celý prostor zahalil mléčný příkrov vonného kouře.
Léon se pokusil nasadit vědoucí výraz. Měl však pocit, že kouř ho dusí a nedovoluje mu přemýšlet. Brzy ho začal štípat v krku a oči mu slzely. Před očima se mu zatmělo.
Zvuk bubnu zesílil a tlumené údery se rozléhaly všude kolem.

     Kouřová mlha se rozplynula. Místo toho Léon ucítil závan pečených banánů, rybiny a syrového masa. Na zemi před ním ležely haldy obětin.
Hlasitě se rozkašlal, a dal tak přítomným najevo, že je vzhůru. Šaman, který stál několik kroků od něj, mu vstrčil do ruky mísu a pokynul mu, aby ho následoval. Léon musil věnovat část toho, co mu bylo obětováno, místní bohům.
Oba zamířili k protilehlé straně údolí.
Z oceánu zeleně se nořily dvě homole pískovcových skal. Ze severu do nich vítr vytesal hluboké rýhy, jako by skálu bičoval.
Stoupali po schodišti hrubě vytesaného do skály (…)
     Jakmile Léon vystoupil na vrchol, ovinul jej větrný závoj.
Dole bylo vidět celé údolí, zející tak hluboko, jako by ho mohl vzít do dlaně.
Vzhlížel do mlhavého rána a skrze opar si marně hledaly cestu sluneční paprsky. Vrcholky skal byly zahaleny prstenci mhy, jako oděné do svatebního závoje.
Léon roztáhl ruce proti větru. Potřeboval se osvobodit z pout rozumu a zbavit se všech tíživých myšlenek, které po několik let pronikaly do každičkého spáru jeho mysli jako červotoči.
Teprve za notnou chvíli se vnořil se do mlhavého příkrovu. Do nosu ho okamžitě udeřil pronikavý zápach hniloby. V mlze se nejasně rýsoval kamenný útvar, sloužící jako obětní oltář.
Vrchní strana byla zploštělá a ohlazená větrem. Na ní ležela hliněná mísa plná obětin. Odkapávala z ní sražená krev. Léon se málem zalkl zápachem, přesto vložil své oběti do uhnětené nádoby. Poté se sklonil, aby zjistil, zda není kámen popsán posvátnými nápisy.
Nic. Jen holý balvan porostlý plísní. Napřímil se, aby mohl odejít, když tu náhle se zarazil.
Duté očnice na něj zíraly svým nevidoucím pohledem.
Dřevěná maska, visící nad oltářem, měla tvar krokodýlí hlavy. Pod vydutým čelem se nacházely orientálně rozšířené zornice, až modla připomínala západního draka.
"Odporné místo," zabručel Léon, uchopil prázdnou mísu, v které obětiny přinesl, a začal sestupovat po vybroušeném schodišti.
Když ucítil pevnou půdu pod nohama, zhluboka si oddychl.

    Léon kráčel několik kroků za šamanem.
Dole se leskla olejovitá hladina jezera. V jeho středu se jako barvená hlavička špendlíku rýsoval ostrov.
Proti nebi se vzpínala mohutná konstrukce chrámu, který byl tak masivní a zároveň precizně křehký, že za tímto dílem musely stát andělské ruce. K modré obloze se vypínaly slonovinové oblouky a pilíře nosné konstrukce, z nichž vybíhala skvostná chrámová klenba. Desítky bílých věží i kopule střechy perleťově jiskřily v prstencích slunečních paprsků. Katedrála vypadala jako z cukru.
Monumentální stavba byla ověnčena růžencem zahrad, v kterých rostly trsy tropických palem. Avšak samotná podívaná zůstala zahalená neprohlédnutelným závojem slz, které z toho pohledu samy stékaly po tvářích. Tak na Léona zapůsobila přízračná dokonalost nebeského chrámu.
Z chrámu se přes hladinu jezera klenul most vytvořený z dřevěných příčlí. Jeho linie běžela takřka souběžně s vodní hladinou, ale těsně nad ní se most mírně vypínal, takže se mezi nimi vytvořil rozestup o šířce několika centimetrů. Potom se ztrácel v mlze, připomínající cukrovou vatu, v které tonul vzdálený cíp jezera.
Šaman pobídl Léona, aby jej následoval na břeh vodního zrcadla. Stráň se mírně svažovala, až vyústila v písčitou pláž. Léon dosedl do dřepu a znovu pohlédl na mohutnou katedrálu. Přitom se přistihl při pošetilých obavách, aby se nerozplynula v mracích.
"Ba," prohlásil šaman a kývl směrem k chrámovému komplexu.
V té době se už slunce vyšvihlo vysoko na oblohu a neúnavně pražilo. Všude kolem se rozprostřelo dusivé vlhko a Léon měl pocit, že mu na obličej kdosi přiložil zapařené ponožky. Svlékl si košili a šaman na něj vyděšeně vytřeštil zrak. "Tambe!" vykřikl. Krunýř.
Léon pokrčil rameny. Věděl, že domorodé kmeny často pokládaly objevitele za bohy či duchy kvůli jejich světlé pleti a šatům, které považovaly za svlékací krunýř. "Sucuriú," pokračoval šaman a použil jihoamerický výraz pro anakondu. Léon si podle něj svlékl kůži jako had.
Leo se natáhl zpátky na pláž a zavřel oči. Doufal, že nedostane úpal, protože ho z horka rozbolela hlava. Nakonec se zvedl, aby se ovlažil ve vodě jezera.
"Nan! Nan!" vyhrkl šaman. Mávl paží směrem k východu, jako by měl v úmyslu dokončit prohlídku údolí. Léon se s dlouhým povzdechem vydal za ním, ale pohledem nepřestával viset na modré hladině.
Po několika minutách šaman odhrnul zelený závěs lián.
Léon hleděl na malou zátočinu obehnanou kamennou hradbou. Po hladině se táhlo několik širokých brázd ve tvaru písmene V.
Bezpochyby to byla právě ta zátoka, kde před několika dny svedl smrtelný boj. Pokud by šamana neposlechl, skončil by v kajmaních čelistech.
Kdesi v hlubinách pralesa vykřikl pták a jeho skřek se nesl vysoko nad korunami stromů.

     Mangrovovým porostem se místy prodíraly paprsky slunečního světla, jako by do příšeří porostu chtěly vnést trochu zlatavé záplavy, která se rozlila po obloze jako šálek večerního čaje. Nebesa se změnila v malířské plátno pokreslené ohnivými tahy štětce.
Náhle a nečekaně na ně dopadlo několik krvavých kaněk. Byla to krev nebeského malíře.
V zápětí se slunce zakutálelo za obzor jako obrovitý míč a od horizontu začala stoupat tmavá inkoustová skvrna noci.
Léon kráčel šamanovi v zádech a tiše si pohvizdoval. Jeho monotónní píseň rušil jen vzdálený řev vodopádu.
Zanedlouho vzduch naplnil tlumený hukot, při kterém zaléhaly ušní bubínky. Po další hodině se už přiblížili na tolik, že slyšeli, jak kapky vodopádu bubnují na vodní hladinu.
Hustým porostem se prodíral líný tok řeky, která pomalu plynula mezi dvěma kužely skal, jež se zvedaly z mangrovových křovin. Za nimi, zahalena v oparu páry, se tyčila skalní stěna, z které se s hukotem valil obrovský vodopád.
Vodní sloup se s ohlušujícím burácením řítil dolů, odkud stoupal kouřový hřib páry. Horečnatě se valil přes oblé kamenité výstupky, které nápadně připomínaly lidské figury. Zdálo se, že u úpatí stěny stojí kamenná armáda, od hlavy k patě zahalená v bílém svatebním závoji.
Léon se zaměřil na nejbližší výčnělek. Stál osaměle, mimo dosah hučícího proudu, ale nepřetržitě ho skrápěla vodní tříšť. Tehdy by Leo mohl přísahat, že viděl, jak z nehybné tváře stekla slza.
Pohlédl na zelené závěsy lián. Dusné a horké noci na Léona nanesly lepkavou vrstvu potu a špíny. Teplá vodní lázeň ho magneticky přitahovala. Stoupl si na okraj srázu, který se svažoval v hluboké říční koryto, a v ruce pevně svíral provazec lián. Nakonec ucouvl několik kroků dozadu a prudce se odrazil - v zápětí ucítil, že mu zmizela pevná půda pod nohama. Okolo sebe slyšel ostrý svist vzduchu. Po několika vteřinách povolil sevření a ucítil, jak se před ním rozevřela vodní hladina. Na okamžik se mu voda přelila přes hlavu a on získal pocit, že ho spadl do jakési tmavé starověké krypty. Všude bylo ticho a tma, které měly drtivou váhu. Potom ho vztlaková sílá vytlačila zpátky na hladinu.
Zoufale zalapal po vzduchu. Měl štěstí, že dopadl mimo dosah hučících peřejí; stále mu ještě nedocházela nebetyčná hloupost jeho činu. Hřmějící vodopád byl tak vzdálený, když o něm člověk hltal řádky knih - možná právě proto se mu nebezpečí nezdálo reálné.
Teplá voda připomínala kakao, protože byla hřejivě teplá a obarvená od nánosů hlíny. Než se Léon obrátil zpátky ke břehu, strávil v ní dobrou hodinu.

Kapitola 4. (delta)

     Léon zprudka ucukl a promnul si spálené prsty. Prudká bolest rázem utnula ranní ospalost. Byl to holý nerozum, že popel napřed neprohrábl klackem, aby odkryl případné žhavíky. Vysypal ze sebe spršku nadávek a pak si mazlavou pastou z popela vypláchl ústa.
U vchodu ležela mísa pečených banánů. Ledabyle vstrčil do úst kousek ovoce. Po té pročísl rukou strniště hnědých vlasů a s flegmatickou lhostejností zjistil, že působí rozčepýřeně a trčí na všechny strany. Jeho hladká tvář začala zarůstat jehličkami vousů.
Tím byla ranní hygiena u konce.

13 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:49 | Reagovat

Zatím na ostrém tropickém slunci jeho šaty oschly od večerní koupele. Když přetahoval přes hlavu košili, o hliněnou podlahu cosi cinklo. Rozbité Rolexky. Zastrčil hodinky zpátky do náprsní kapsy a své vědomí se pokusil ukojit slibem, že je opraví.
     Slunce se pomalu vyhouplo nad obzor a probleskovalo mezi pásmem stromů. Léon pospíchal po vyšlapaných stezičkách mezi chýšemi. Tábor dýchal svým vlastním životem, téměř hmatatelně se probouzel a vyhříval v prvních slunečních paprscích.
Vesnice odolala proudu času a její tvář zůstala stejně nedotčená neřestmi moderní civilizace, jako by se propadla kamsi do panenské čistoty lidského úsvitu. V mnohém ohledu však předčila moderní svět svou vyspělostí. Téměř se zdálo, že v přeplněných městských centrech každý člověk žije ve své vlastní bublině, která ho izoluje od jeho okolí, aby se paradoxně chránil před dorážejícími masami lidí. Zde Léona provázely tváře rozsvícené úsměvy, jako by unikl strašáku civilizace, kterou celý svůj život z plných plic proklínal.
Léon nasával nepopsatelnou atmosféru pralesního rána.
Zamířil k velikému ohništi ve středu tábora. Ve vzduchu se mísil pot, čerstvá krev, sůl a rybina. Všechny indiánky měly dlouhé ebenově černé vlasy vyčesané k temeni hlavy.

"Naoka ya?" zeptal se mladé ženy, která v náručí chovala chlapce. "Jak se jmenuješ?"
Veškeré dosavadní pokusy navázat s domorodci kontakt dosud na plné čáře ztroskotaly. K Léonově údivu však žena plaše hlesla: "Le."
Její družky dvezdly hlavy od rozdělané práce a proklály ji ostrým pohledem.
Léonovi prolétla hlavou spásná myšlenka. Rychle se sehnul pro chuchvalce trávy, které sevřel v hrsti an znamení míru, které původně napříč etniky sloužilo jako důkaz toho, že neukrává zbraň. Potom se prosmýkl kolem žen a pokračoval v chůzi mezi chýšemi.
Když vystoupal na vrchol pískovcové skály, pohlédl na panorama údolí - zdálo se, jako by vznikalo pod hbitými prsty modeláře. Posadil se na okraj skály a vytáhl z kapsy rozbité hodinky. Drahý skleněný kryt pokrývala hustá síť prasklin, jako by do něho kdosi vryl mapu nějakého povodí, z něhož se paprskovitě oddělovala drobná ramena. Na jednom místě ústila tepna řeky v hlubokou puklinu, posazenou ve skle jako jezerní pánev.
Léon naklonil hlavu a zkusil se na hodinky podívat z jiného úhlu: tentokrát připomínala kresba sněhovou vločku, kterou mráz svým štětcem vykreslil na zimní okenice.
Nakonec vypouklý kryt zvedl do úrovně očí a podíval se skrze něj na vycházející slunce. Paprsky prozářily sklem a na druhé straně se rozehrály tisícerými odstíny barev, jak se částice světla při průchodu oddělily. Vytvořil se překrásný duhový střapec.
Léon se téměř bál té posvátné nádhery dotknout. Nakonec však odšrouboval poškozený kryt a opět hodinky seřídil. Prstem mírně postrčil zlatou ručičku a ta se rozběhla okolo ciferníku. Zdálo se, že se snaží dohonit zameškaný čas. Léon se nad tou myšlenkou pousmál, náhle se však zarazil. Nemohl ji jen tak smést ze stolu, zavřít za ní dveře. Je možné, aby tu byl čas rychlejší?Nemůže se údolí nacházet v nějaké časové anomálii?
Přejel prstem po skle hodinek. Málem se pořezal o vrstevnice čar. Z rýh se odlamovaly střípky skleněné tříště a bodaly ho do špiček prstů. Byl však až příliš zamyšlený na to, aby pružení v konečcích prstů vnímal.

   V žaludku mu silně zakručelo, jako by mu břicho chtělo připomenou ranní snídani - kousek pečeného banánu, který však ani v nejmenším nemohl ukojit jeho hlad. Ignoroval zoufalé signály svého těla a stále přejížděl prstem po skleněném krytu. Nevěděl, jak dlouho již proseděl u kraje skály - byl zahloubaný hluboko ve svém nitru.
"Samé mylné předpoklady … ale zdá se, že mne dovedly na správnou stopu. Něco tu je … něco nadpřirozeného," zahučel hlasme, který stále ještě zastíral výhled dálek, do kterých se jeho myšlenky uchýlily. Samomluvou trpěl již od dětství.
Hlavou se mu znovu prohnalo několik myšlenek jako stádo splašených koní.
Vždycky si myšlenky představoval jako divoké stádo. Někdy přicházely jednotlivě a nesměle, většinou se ale z ničeho nic vyřítily a znovu rychle zmizely. Šlo podmanit si je, ale nikoli je úplně svázat nebo omezit.
Zkrátka nezkrotné stádo… Velký kůň s rozevlátou hřívou.
Úleva. Kdysi se rozplynula do jarního povětří a nevrátila se ani s příchodem chladné zimy. A ani nikdy jindy. Až teď. Cítil, jak mu tepe v žilách. Nevšímajíc si dalšího zakručení, pozoroval zázračnou hru světla a stínů, která se odehrávala dole v údolí. Větve stromů vrhaly síť stínu na prázdné travnaté prostranství pod sebou a Léon v ní viděl fantastické obrazce domalované štětcem představivosti.

Opět z něj spadala břemena starostí. Úleva přichází postupně, nikoli náhle jako jarní povodeň, a pozvolna se navrací ta lehkost, která dává křídla dětským snům. Léon si připadal stále lehčí a lehčí, jako by opět nabyl ztacenou svobodu dětství, která se pokradmu vytrácí přibývajícími léty - člověk si ani nevšimne, že zmizela.
Teprve po další hodině, když už si nemohl nevšímat úpěnlivého protestu svého žaludku, se konečně rozhodl slézt.

     Léon seděl s mísou pečených banánů v klíně. Sladká, i když načichlá kouřem a žmolkovitá sousta mu rychle klouzala do krku. Léon polykal kašovitou hmotu, jako by pro něj byla nejvyšším požehnáním.
Jeho žaludek konečně ustal ve svém žalozpěvu. Žena, která mu pokrm přinesla, povytáhla koutky úst v nesmělém úsměvu. Le.

14 Lai | E-mail | Web | 17. prosince 2010 v 22:49 | Reagovat

Když v chýši osaměl, vyndal z kapsy tikající hodinky. Bylo půl jedenácté. S povzdechem je zasunul zpátky a pokusil se zahnat na ústup proud vzpomínek, který se na něj z čista jasna vyřítil při pohledu na jediný kousek jeho civilizace v tomhle zapomenutém ráji.
Odložil zbytek banánů a vydal se ven - hlavou se přitom praštil o nízký strop, který se nad chýškou klenul jako veliký štít a chránil jí před zlovůlí počasí.
Kráčel podél barikády stromů, z které se napřahovaly větve stromů jako chtivé ruce diváků. Zdálo se, že se ho prales dotýká a shromážděný dav stromů šumí vzrušením.
Zdejší ekosystémy připomínaly velkou, rozvětvenou rodinu, která mezi sebe jen těžko přijímá vetřelce. Léon si musil dlouho zvykat, než se s ní naučil sžít, i když jeho srdce stále netepalo v tom správném rytmu. Tepalo jako srdce jako bělocha, jehož tvář byla zjizvená vlivem civilizace. A ta se zakusovala stále hlouběji a hlouběji a jako vržený oštěp pronikala až do samotného srdce lesa, aby mu zasadila smrtelnou ránu.
Obcházel rozlehlé údolí a překračoval vyvrácené kmeny stromů, které spadaly přes cestu. Když dorazil na protilehlou stranu údolí, posadil se na další z kmenů, přes který visely girlandy mechů. Když na ně dosedl, zavířily ve vzduchu a změnily se v prach - ostré slunce je nemilosrdně vysušilo. Jako sněhový poprašek mu dosedly na ramena. Položil se na silný kmen a zavřel oči; skrze oční víčka mu prosvítaly sluneční paprsky a vytvářely na červeném pozadí bílé stuhy blesků.

    Když se Léon vracel zpátky do vesnice, připadal si opět o něco čistší od svých hříchů. Cítil tu dětskou bezstarostnost, jako by vyklouzl ze dvou mlýnských kamenů, kterého ho celý život mezi sebou drtily.
Když se na nádvoří usadil pod stromem, oční víčka se mu znovu klížila, jako by na ně někdo položil závaží. Opřel si hlavu o silný kmen v zápětí se propadl do snové samoty.

     Léon strávil pravidelnou siestou ještě několik dní. Připomínalo mu to časy, kdy se snažil zbavit návyku na kofein. Ačkoli jeho únavu provázela malátná otupělost a mučivá bolest hlavy, před kterou neměl kam uniknout a ani kam se schovat, pozvolna se začala vytrácet.
Postupně se navykal novému dennímu řádu. Ačkoliv nijak úzkostlivě nedodržoval ranní hygienu, takže jeho tělo vůbec nesvědčilo o nějakém procesu hominizace, každé ráno se koupal ve studené tůni vodopádu. Miloval jehličky ledové vody, které ho bodaly do těla a navracely mu pružnost a sílu. Poté sedával na vrcholku pískovcové skály.

      Vesnice Ina Atu byla ten nejvzácnější klenot, koruna na hlavě jeho celoživotní práce. Připomínala mu malý střípek ztracených věků, které se navždy uchovaly v jantaru. Klenot královské koruny.
Nyní kráčel po cestě a sledoval, jak se jeho boty zakusují do měkkého podloží jílové půdy a vzápětí znovu zanikají pod otisky bosých chodidel. Viděl stovky domorodců zahalených do anonymity davu, kteří se do něj lačně vpíjeli pohledem, jako by čekali, že tento bílý duch udělá něco mimořádného.
Mezi kulatými chýšemi vedly desítky udusaných steziček, hlavní cesty oproti tomu lemovaly kamenné bloky z žuli, mistrovsky obroušených do rozmanitých tvarů. Postřehl mezi nimi schránky mořských plžů s drobným vroubkováním, točité ulity i obrovské válcovité ryby a široké rozložité listy.
Jak se stále víc a víc přibližoval k centru metropole, davy houstly. Přibývalo vůní, pachů, zvuků i barev. Sejně tak se zvětšovala i výška a velikost chýší: mezi některými byly dokonce nataženy provazce lián, na kterých svítily květy rostlin.
Konečně se prodral nekonečnými masami snědých těl, jako námořník tonoucí ve vlnách lidského oceánu. Pohlédl k obloze, aby se nadechl. Po horizontu modrých plání se pnuly zdi neobyčejné stavby.
Elipsovitý půdorys oklenutý masivními zdmi hrubě tesaného kamene. Klenuté oblouky oken a portálů z něžných věnců zformovaných pod andělskými doteky nebeských sochařů. Srpovité tvary panoramatických lóží, skrze které se mu do tváře opíralo pražící slunce. Obrovská divadelní pavlač se zábradlím, na kterém stáli dva jakoby mramoroví andělé se zlatými listy banánovníků, roztahující křídla ve vzdušném objetí patřícím srdcím poutníků. Neuvěřitelné … tohle je amazonské Koloseum!
Se zbožným výkřikem se vrhl k bělostným stěnám a z očí se mu řinuly sladké slzy bezbřehé radosti. Železný pařát mu svíral hrdlo a loudil z něj vzlyky. Ach, drahá slunná Itálie, má hrdá matko, i tady chráníš své dítě a poskytuješ mu dotek domova!
Když se prosmýkl obloukovým vchodem, ocitl se uvnitř obrovské arény. Podlaha byla pokryta hrubě obroušenými kamennými deskami, které musely bodat do bosých chodidel. Sundal si boty a vychutnával si bolestivé pružení v prokrvených nohou. Užasle se rozhlížel kolem a přitom postupoval do středu sálu. Bože… bože … andělé! Musili to postavit andělé!
Tak tak stihl zadržet výkřik, když do něčeho ve svém užaslém couvání vrazil. Plíce mu naráz zamrzly. Rychle otočil hlavu, aby se přesvědčil, že mu nehrozí nebezpečí.
"Sloup. Polekal mě sloup, naprosto obyčejný, hloupý-" ironický smích mu ihned zatuhl na rtech a čelist mu znovu klesla. "Kruci … tohle není obyčejný sloup!" přiložil prsty k drsnému povrchu, do kterého se zarývaly vrásky času. "Co je to za materiál? A co ho mohlo takhle poškodit…? Snad… dláto?" eposy kritických úvah opět přehlušil jeho ironický smích. "Jistě, dláto. A tohle, to bude nejspíš písmo." V očích se mu vzňala jiskřička zájmu, když mu podvědomí začalo našeptávat, že snad o ironii jít nemusí… Možná … možná to vážně písmo je! Rýhy nevypadaly jako nic, co ze své antropologické praxe znal. Ale přece jen … naděje mu malým kladívkem bušila do spánků a s neustávajícím vytrvalým zvoněním v hlavě, které by mu nikdy nedalo spát, se skrčil nad klikiháky, které náhle nabyly nového významu.
Zlatý háv odpoledního slunce začal barvit jemnými odstíny růžové onen nebeský malíř, o kterém Léon vždycky sníval, když sedával na kopci za západů slunce. Ani to by ho nebylo od práce odradilo, to pouze slábnoucí světlo a jeho špatný zrak mu zastřely výhled. Když konečně zdvihl hlavu od práce, zjistil, že venkovní davy oněměly.
Zvrátil hlavu vzhůru a chvíli koupal oči ve světlech biliónů hvězd. Nikdy je nikdo nedokáže spočítat ani rozluštit. Nikdy tak neztratí svůj půvab… Tonul v hlubinách času a představoval si, jak tytéž hvězdy pozoroval Caesar. Napoleon. Carter. Všichni k nim vzhlíželi… s jakými myšlenkami asi?
Pohlédl na fosforeskující ručičku hodinek. Je půl deváté.
Posledním pohledem se rozloučil s "Koloseem" a spěchal ven, zatím co hlavou se mu opět prohánělo stádo splašených myšlenek. Přijde zítra, ukojil svou mysl slibem, který hodlal za každou cenu dodržet…
Nádvoří bylo potopeno v temnotě. Ptáci tiše klokotali hlubokými hrdelními hlasy, vábíc své protějšky. Holub žlutolící. Ozýval se zásadně v noci a jeho andělský zpěv byl hlubší frekvence, než jakou umožňoval vnímat sluch některých ptačích dravců. Koncert pro vybrané obecenstvo. Ale přesto jej mnoho predátorů dobře vnímalo… a přesto tito líbezní zpěvácí dál pěli své chorály, aby našli lásku, a mnohdy při tom byly uchváceni do hrozivých spárů. Léonovi to v něčem připomínalo lidské chování: člověk si s mizivými výhodami vyřvává hlasivky pro lásku, a při tom ho často uchvátí smrt. Chvíli poslouchal vroucné holubí tokání. Potom to ve větvích stromů zaševelilo. Dosedla snad k osamělému zpěvákovi družka, nebo ho dravec popadl dřív, než stačil zaznít poslední žalm?
Léon se zvedl na nohy a zaváhal, kam jít: vesnice byla značně rozlehlá a on se nedokázal vrátit do své chýše. A tak bloudil ulicemi a čekal na svítání, zatím co mu vzrušení bušilo v hrudi jako malému chlapci, který se rozhodl vzdorovat vábivé sladkosti spánku a pokořit tmu. Tehdy mu víčka padala únavou, ale jeho vůle byla železná.
Hlavou se mu opět honily tisíce myšlenek: ty znaky … musí značit písmena, slova, a nebo zachycují něco jiného?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama