Dronte mauricijský (Raphus cucullatus): Oficiální název tohoto ptáka zní "dronte mauricijský", existuje však řada vedlejších přezdívek. Známé je například označení "blboun nejapný" či "dodo" (staroportugalsky doudo, čili "hlupák") nebo "Walgvogel" - holandsky "odporný pták" - toto nelibé přízvisko získal díky tuhému masu a špinavému peří. .

Tzv. blboun nejapný byl cca 23 kilogramů těžký pták čeledi drontovitých. Měl žluté končetiny a černý zobák s červenou skvrnkou. Jeho trup zdobilo modro-šedé peří a chomáček kratších per na ocase. Křídla byla zakrnělá a dronte jich nemohl využívat k letu. Některé zprávy námořníků však hovoří o tom, že byl zdatným plavcem (tato teorie není potvrzena) a u vodní hladiny lovil hejna ryb. Jinak se živil ovocem, kterého se dosyta najedl během období vlhka a v následujícím období sucha žil ze svých tukových zásob. Proto měl přirozenou tendenci pozřít co nejvíce potravy a tak se v zajetí snadno překrmoval. Umělci, kteří znázorňovali výhradně jedince přechovávané v soukromých chovech a zoologických zahradách, je tak zobrazovali jako silně obézní, což vedlo k všeobecnému rozšíření domněnky, že tito ptáci jsou "tlustí". Leč opak je pravdou...

Okolo jeho potravy však existuje spousta dohadů. Značně diskutabilní je například tvrzení, podle nějž tento pták pozřel i kamení či železo (zvířata kamení polykají pro rozmělnění potravy v žaludku, ale dodo se živil zralým ovocem).

Zajímavá a dobře známá je tzv. Templeho hypotéza, podle které vymření dronteho (viz níže) zapříčinilo i rychlé mizení dříve dominantní dřeviny, stromu Sideroxylon grandiflorum, který se - stejně jako dodo - endemiticky vyskytoval na ostrově Mauricius. Americký ekolog Stanley Temple si všiml ještě jedné skutečnosti: veškeré stromy, které na ostrovy zbyly, spadaly do doby před vyhubením blbouna. Z toho vyvodil domněnku, že oba případy spolu musí mít vnitřní souvislost a na jejím základě vystavěl právě slavnou hypotézu.

Podle ní problém spočíval v tom, že aby se mohla tvrdá semena stromu šířiit dál, musila nejdříve projít zažívacím traktem specifického druhu (dodo). Posléze si však uvědomil, že dronteho lze nahradit jiným druhem s podobným trávícím traktem, např. krocanem.

A teď to nejzajímavější: celá hypotéza je mylná! Skutečnou příčinou ztenčení porostu (v současnosti je pozvolna a úspěšně obnovován) byla jeho neschopnost soužití s nepůvodními druhy, na ostrov zavlečenými námořníky.

Tatáž okolnost se stala drontemu osudnou. Jako první se na ostrově vylodili Portugalci roku 1505 a nejen, že sem zavlekli škodnou, ale začali také ptákům vybírat hnízda. Blbouní vejce byla vítaným zpestřením jídelníčku. Maso však sestávalo nepoživatelným.

Pro nové druhy (prasata, opice a především krysy) představoval dodo snadnou kořist. Byl neobratný i pomalý a navíc nedokázal létat. Krom toho docházelo k rozsáhlému mýcení lesní plochy, která jim skýtala poslední ochranu. Není tedy divu, že ptáci, vystaveni oboustrannému nátlaku, se brzy přestali rozmnožovat a pomalu vymírali.

Poslední dronte byl zpozorován roku 1662 ztroskotaným námořníkem Volertem Evertszem. Jiné údaje ale hovoří až o roku 1681. Předním však došlo k poslednímu spatření roku 1638, v 17. století tedy již pomalu zvonil těmto ptákům umíráček.

Druh byl tedy vyhuben v méně než stoletém intervalu po svém objevení. Jakkoli se zdá tato zpráva šokující, odráží krutou realitu lidské bezohledností, jíž je doprovázena cesta k poznání.

V žádném muzeu se nedochovalo kompletní tělo dronteho, k vidění je však jeho kostra a jedno jihoafrické muzeum vlastní dokonce jeho vejce. Z nich se podařilo získat DNA, která má být nápomocna při dronteho oživení pomocí klonování, metodou "Jurský park". Cosi podobného se již v minulém století povedlo německým vědcům, kteří tímto způsobem oživili vyhynulé aurochy. Jak, ale zůstává záhadou. Zatím co v laboratořích pokračují neúspěšné pokusy, jedinou nadějí vědců zůstává, že se blbounům podařilo přežít na odlehlých místech ostrova. To je ovšem značně nepravděpodobné...

- Dronte byl příbuzným afrických a jihoasijským holubům

Foto: zdroj