Červenec 2010

Had hvízdák

23. července 2010 v 15:20 | Anna |  Kryptozoologie
Had hvízdák: Jde o jednoho z mála kryptidů, kteří se vyskytují na území českého státu. Jeho pozorování je napříč českou historií hlášeno již po staletí; v zásadě jde o svědectví velice hodnověrná, která nebyla motivována žádným honorářem ani touhou po publicitě.

Holub stěhovavý

22. července 2010 v 12:00 | Anna |  Kryptozoologie
4/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?":

Female Passenger Pigeon

Holub stěhovavý
(ectopistes migratorius): Kdysi byli nejhojnějšími ptáky planety. Ve svých stamilionových hejnech vytvářeli široké sítě sociálních vazeb. Co však mohlo narušit populaci ptáka, šestkrát větší nežli populace člověka?

Holubi stěhovaví hnízdili v početných koloniích (cca 8 km široké,60 km dlouhé) a na jednom stromě bylo možno najít i 90 hnízd. Pod tíhou ptačích hejn se lámaly stromy. Ta však potřebovala mnoho partnerů opačného pohlaví,aby si mohla vybrat vhodný protějšek k páření.
Když je populace oslabena, holubi nemohou najít druha a odmítají se množit. (To v budoucnu vyústí v jejich úplné vyhubení, viz níže). Pokud však bylo hledání úspěšné, snesla holubice jedno bílé vejce, o které se starali oba rodiče. Po nějaké době hnízdo opustili a dostatečně vykrmené mládě ztratilo na váze tak, že bylo schopno vzletu; tím pádem se osamostatnilo a potravu si mohlo shánět samo.

Párek holubů stěhovavých

Tuto idylu však zakončil nástup bílých osadníků. Ptáky lovili již Indiáni, osudnými se jim však stali až běloši. Ti, oslabeni neúrodou a suchem, začali holubi vybíjet po stamilionech. Například roku 1860 během jediného dne zabijí 235 000 holubů, což je více, než počet obětí bosenské války! Na jednoho člověka v Americe připadá zhruba šest holubů. Dojde k výraznému ztenčení populace, přesto ještě v roce 1870 průměrné hejno čítá 200 000 jedinců. Je 1600 metrů dlouhé a 512 kilometrů široké. Se svými rozměry tak zastíní i slunce. Existují však i hejna o větších rozměrech: v 19. století hlásí biolog Alexandr Wilson pozorování skupiny holubů o 2 230 272 000 jedincích! 
K rekordu došlo roku 1873, kdy byl nad Michoganem pozorován přelet jednoho hejna, který trval od 7:30 h. ráno do 16:00 h. večer.
Poslední holub stěhovavý ve volné přírodě byl zabit roku 1900 ve státě Ohio. V zoologické zahradě v Cincinati zbývá poslední hejno. Od roku 1909 žijí již jen tři jedinci (dva samci a samice), od r. 1912 zůstává pouze samička Martha. Nalézt vhodný protějšek se nedaří a tak 1. září 1914 Martha zahyne přirozenou smrtí a tím je druh oficiálně prohlášen vyhynulý.
Někteří vědci však stále věří v přežití několika osamocených hejn v zapadlých oblastech Ameriky!

Vycpaný exemplář z muzea

Zajímavosti:

- Na 6 ptáků všech ostatních amerických druhů připadají  v 18. století asi 4 holubi stěhovaví
- O poslední holubici Marthě jsou složeny dvě písně (Martha, sweet Martha a Martha, poslední holubice)
- Na její počest je v ZOO v Cincinati, kde uhynula, postaven pomník v nadživotní velikosti

Foto: Wikipedia.org

Poslední hejno bylo postříleno a naloženo na vlak, ten se ale pod vahou holubích těl převrátil a zvířata shnila v příkopě. Poněkud nedůstojný konec...

P.S.: Článek slibovaný Ketě

Godzilla - video

22. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoo-videa
Godzilla - pravda nebo fake (článek):

Zdroj: YouTube (zde)

Pštrosi Moa

21. července 2010 v 11:23 | Anna |  Kryptozoologie
5/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Moa (dinornis): Tito velcí nelétaví ptáci, dosahující hmotnosti až 250 kilogramů, byli příliš těžcí, než aby se mohli vznést. Zato šlo o vynikající běžce, kteří měli velice silné a svalnaté končetiny.
Moa se dále dělili na patnáct (podle některých teorií až 20) odlišných druhů. Největší z nich, dinornis giganteus, mohl dosahovat výšky až 3,5 metru. Jediným kopnutím mohl tento pták, vzezřením velice připomínající dnešního pštrosa, člověku zpřerážet všechny kosti v těle. Útočil však jen v sebeobraně, jinak šlo o býložravce, živícího se větvemi, listím a ovocem. Obýval úrodné nížiny a údolí na Novém Zélandu, kde žil jako vzácný endemit. 
Domorodí Maoři tyto ptáky hojně pronásledovali a lovili pomocí kopí. Zároveň s jejich přirozeným nepřítelem, nazývaným orel Haastův, se tedy podepsali na rychlém řídnutí populace. Ačkoli začala výrazně klesat ještě před kolonizací ostrova, jí zapříčiněné mýcení lesní plochy zasadilo moa poslední ránu.
Obecně se má za to, že tito pštrosi vyhynuli okolo roku 1500, existují také teorie, které onu událost posouvají až k 16. či 19. století. Vyskytují se však i zastánci názoru, že moa přežili dodnes... 


Zdroj obrázku (autorem je opět mnou často doporučovaný Heinrich Harder)

Z odlehlých míst ostrova Nový Zéland jsou často hlášena pozorování těchto ptačích obrů, jejichž velikost třikrát převyšuje výšku dospělého muže. Oblastní se navíc ozývá podivný křik.
Aborigiové, obývající vnitrozemí Austrálie, mají s podobnými zvířaty také své zkušenosti. Nazývají je "mihirung paringmal" o podle nich jde o 3,5 metru vysoké ptáky s šedivým peřím. Jejich kresby se vyskytují i na stěnách v Cape York.
Zjevně se jedná o údajně vyhynulý druh Genyornis newtoni, popsaný roku 1896. Kryptid se prý vyskytuje jen 300 km od jeho naleziště...

Moa Dinornis sp. wall mount

Zajímavosti:

- Veřejnost se o ptácích moa poprvé dozvěděla z úst Richarda Owena, do jehož rukou se dostal úlomek kosti tohoto ptáka přes obchodníka W. Harrise roku 1839.

Papoušek karolínský

17. července 2010 v 20:44 | Anna |  Kryptozoologie
3/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Papoušek karolínský (conuropsis carolinensis): Ještě v roce 1850 americkou oblohu křižují tisícihlavá hejna papoušků karolínských. Jde o pestře zbarvené ptáky, kteří disponují bohatým spektrem barev. Trup je laděn zeleným odstínem, kdežto drobná hlava mívá citrónový tón a okolo zobáku se nachází rudá skvrnka.

Tito ptáci se živí ovocem a obilím, když tedy v Americe nastává koloniální éra a přírodní krajina pozvolna ustupuje civilizaci, najdou si náhradní zdroj potravy - políčka farmářů. Ti ovšem na odvetu nenechají dlouho čekat a pronásledují hejna po milionech. Poslední divoký papoušek tohoto druhu je ve volné přírodě zastřelen roku 1913. Příčinou honu je, že vzácné peří si přeje mít za kloboukem lovcova manželka. K vyhubení tohoto ptáka však přispěl také epidemický vir.

Zanedlouho již v zoologické zahradě v Cincinnati, ve státě Ohio, přežívá poslední pár; samička Lady Jane a sameček Incas. Nedaří se je však rozmnožit a v roce 1917 Lady Jane umírá. Incas, který byl jejím druhem 32 let, ztrátu partnerky těžce nese. Nepřijímá potravu a nepije. Pojde během následujících šesti měsíců; 21. února 1918 zhyne žalem a druh je vyhlášen za vyhynulý.

Od té chvíle přišlo z mnoha míst po celé Americe hlášení, že někdo zahlédl živý exemplář, žádné z nich se však nepodařilo doložit. Tím se papoušek zařadil na seznam kryptidů.


<EM>Conuropsis carolinensis</EM> - Carolina parakeet illustrated by Alexander Wilson

P.S.: V červencovém čísle časopisu Epocha naleznete informace o papouškovi karolínském v článku Proč vymírají poslední jedinci svého druhu?

Alka velká

16. července 2010 v 11:48 | Anna |  Kryptozoologie
2/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"

Alka velká (Pinguinus impennis): Nelétavý, cca 75-85 cm velký pták z čeledi alkovitých vzezřením blízce připomínal tučňáka. Alka sice byla nelétavá, zato se však velmi obratně pohybovala ve vodě. K tomu jí sloužila silná, leč zakrnělá křídla o délce až 20 cm. Dospělí jedinci se živili menšími rybami, které lovili pod hladinou, mláďata planktonem.

Alky hnízdily v izolovaných koloniích na ostrovním pobřeží Evropy (př. Island). Stejně jako tučňáci (se kterými však navzdory podobnosti nebyly příbuzné) nebudovaly hnízda; samička snesla ročně jedno žluto-bílé vejce velké cca 12 cm, o které se starali oba rodiče.
Osudný ortel však alkám podepsaly objevné námořní cesty. Vyhladovělí námořníci často zakotvili u ostrovů, kde tito ptáci hnízdili, a naložili je i vejce na loď jako čerstvý zdroj potravy. Populace se začala rychle ztenčovat. To vedlo k nabytí jejich hodny. Nejen, že měly chutné maso a vejce, ale byly také cennými exponáty soukromých sbírek. Za nedlouho již poptávka převyšovala nabídku.
Poslední párek alek byl spatřen v roce 1844 u islandského ostrovu Eldey. Oba dospělí jedinci byli ubiti holí a vejce rozšlapána.
Poslední pozorování žijící alky je datováno na rok 1852 u Newfoundlendu.

Její přežití není příliš pravděpodobné, protože od jejího zmizení nebylo hlášeno jediné spatření. Tento pták tak pravděpodobně padl za oběť civilizaci. Dosud však žije její blízká příbuzná, alka malá.

Zdroj obrázku (autorem je opět mnou často doporučovaný malíř Heinrich Harder)

Zajímavosti:

- Na počest alky velké je pojmenován americký přírodovědecký časopis Auk
- Zmínky o ní se vyskytují v povídkách, románech, písních i v baletním představení*
- V muzeích se dochovalo celkem 75 vajec, 24 preparátů a 81 kůží
- V Národním muzeu (Praha) si můžete prohlédnout dva vycpané exempláře alek
- Současnou existenci alky velké zcela vyloužit nemůžeme; je dokázáno, že v minulosti byla schopna přežít i na velmi nehostinných místech

* údaje z této věty převzaty odtud

Photo: Great Auk, Pinguinus impennis.
Zdroj obrázků

Dronte mauricijský

14. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoologie
1/5. díl seriálu "Vrátí se vyhynulí ptáci?"


Dronte mauricijský (Raphus cucullatus): Oficiální název tohoto ptáka zní "dronte mauricijský", existuje však řada vedlejších přezdívek. Známé je například označení "blboun nejapný" či "dodo" (staroportugalsky doudo, čili "hlupák") nebo "Walgvogel" - holandsky "odporný pták" - toto nelibé přízvisko získal díky tuhému masu a špinavému peří. .

Tzv. blboun nejapný byl cca 23 kilogramů těžký pták čeledi drontovitých. Měl žluté končetiny a černý zobák s červenou skvrnkou. Jeho trup zdobilo modro-šedé peří a chomáček kratších per na ocase. Křídla byla zakrnělá a dronte jich nemohl využívat k letu. Některé zprávy námořníků však hovoří o tom, že byl zdatným plavcem (tato teorie není potvrzena) a u vodní hladiny lovil hejna ryb. Jinak se živil ovocem, kterého se dosyta najedl během období vlhka a v následujícím období sucha žil ze svých tukových zásob. Proto měl přirozenou tendenci pozřít co nejvíce potravy a tak se v zajetí snadno překrmoval. Umělci, kteří znázorňovali výhradně jedince přechovávané v soukromých chovech a zoologických zahradách, je tak zobrazovali jako silně obézní, což vedlo k všeobecnému rozšíření domněnky, že tito ptáci jsou "tlustí". Leč opak je pravdou...
Okolo jeho potravy však existuje spousta dohadů. Značně diskutabilní je například tvrzení, podle nějž tento pták pozřel i kamení či železo (zvířata kamení polykají pro rozmělnění potravy v žaludku, ale dodo se živil zralým ovocem).


Zajímavá a dobře známá je tzv. Templeho hypotéza, podle které vymření dronteho (viz níže) zapříčinilo i rychlé mizení dříve dominantní dřeviny, stromu Sideroxylon grandiflorum, který se - stejně jako dodo - endemiticky vyskytoval na ostrově Mauricius. Americký ekolog Stanley Temple si všiml ještě jedné skutečnosti: veškeré stromy, které na ostrovy zbyly, spadaly do doby před vyhubením blbouna. Z toho vyvodil domněnku, že oba případy spolu musí mít vnitřní souvislost a na jejím základě vystavěl právě slavnou hypotézu.
Podle ní problém spočíval v tom, že aby se mohla tvrdá semena stromu šířiit dál, musila nejdříve projít zažívacím traktem specifického druhu (dodo). Posléze si však uvědomil, že dronteho lze nahradit jiným druhem s podobným trávícím traktem, např. krocanem.
A teď to nejzajímavější: celá hypotéza je mylná! Skutečnou příčinou ztenčení porostu (v současnosti je pozvolna a úspěšně obnovován) byla jeho neschopnost soužití s nepůvodními druhy, na ostrov zavlečenými námořníky.

Photo: Dodo, Raphus cucullatus.

Tatáž okolnost se stala drontemu osudnou. Jako první se na ostrově vylodili Portugalci roku 1505 a nejen, že sem zavlekli škodnou, ale začali také ptákům vybírat hnízda. Blbouní vejce byla vítaným zpestřením jídelníčku. Maso však sestávalo nepoživatelným.
Pro nové druhy (prasata, opice a především krysy) představoval dodo snadnou kořist. Byl neobratný i pomalý a navíc nedokázal létat. Krom toho docházelo k rozsáhlému mýcení lesní plochy, která jim skýtala poslední ochranu. Není tedy divu, že ptáci, vystaveni oboustrannému nátlaku, se brzy přestali rozmnožovat a pomalu vymírali.
Poslední dronte byl zpozorován roku 1662 ztroskotaným námořníkem Volertem Evertszem. Jiné údaje ale hovoří až o roku 1681. Předním však došlo k poslednímu spatření roku 1638, v 17. století tedy již pomalu zvonil těmto ptákům umíráček.

The Dodo

Druh byl tedy vyhuben v méně než stoletém intervalu po svém objevení. Jakkoli se zdá tato zpráva šokující, odráží krutou realitu lidské bezohledností, jíž je doprovázena cesta k poznání.
V žádném muzeu se nedochovalo kompletní tělo dronteho, k vidění je však jeho kostra a jedno jihoafrické muzeum vlastní dokonce jeho vejce. Z nich se podařilo získat DNA, která má být nápomocna při dronteho oživení pomocí klonování, metodou "Jurský park". Cosi podobného se již v minulém století povedlo německým vědcům, kteří tímto způsobem oživili vyhynulé aurochy. Jak, ale zůstává záhadou. Zatím co v laboratořích pokračují neúspěšné pokusy, jedinou nadějí vědců zůstává, že se blbounům podařilo přežít na odlehlých místech ostrova. To je ovšem značně nepravděpodobné...

Zajímavosti:

- Dronte byl příbuzným afrických a jihoasijským holubům

Foto: zdroj


Kraken - video 5/5

12. července 2010 v 11:29 | Anna |  Kryptozoo-videa
5/5 - Skuteční krakeni:

Zdroj: YouTube (zde)

Kraken - video 4/5

10. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoo-videa
4/5 - Ilustrace, nákresy anatomie:

Zdroj: YouTube (zdroj)

Kraken - video 3/5

8. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoo-videa
3 /5 - Ukázka z filmu Piráti z Karibiku, kde je Kraken přesvědčivě ztvárněn prostřednictvím počítačové animace:

 Zdroj: YouTube (zde)

Kraken - video 2/5

6. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoo-videa
2/5 - Legendy vs fakta:

Zdroj: YouTube (zde)

Kraken - video 1/5

5. července 2010 v 0:00 | Anna |  Kryptozoo-videa
Téma má velkou obsahovou hodnotou, proto sem umístím doplňující videa formou pětidílného seriálu.

1/5 Působivé video, které alespoň částečně osvětluje záhadu mýtického Krakena (článek):


Zdroj: YouTube (zde)

Souvidející články na blogu:
- Kraken: zde
-  Luska aj. :zde

Mapinguari - video

2. července 2010 v 12:57 | Anna |  Kryptozoo-videa
Video mýtického obřího lenochoda (článek):


Zdroj: YouTube (zde)