Únor 2010

Mapinguari

27. února 2010 v 17:41 | Anna |  Kryptozoologie
Mapinguari (gigantický ochránce pralesa): Mnohačetné výpovědi domorodců a cestovatelů naznačují, že pralesy Jižní Ameriky obývá obrovitý nestvůrný lenochod Mapinguari. Má prý drsný, světle zbarvený kožich a rezatou tlamu. Dokáže se vztyčit na zadní zhruba do dvoumetrové výšky. Zde pak spásá listí z větví stromů, nepohrdne ale ani masitou potravou. Dokáže být nebezpečný člověku; ohání se předními končetinami s ostrými drápy a pokud se mu povede kořist zasáhnout, je na místě mrtvá. Někdy také trhá oběti hlavu mocným zátahem čelistí, vyzbrojenými čtyřmi velkými tesáky. Domorodci z něho mají panickou hrůzu, ke které přispívá také fakt, že je tento tvor údajně nezranitelný. Jeho tvrdou kůží neprojdou šípy, oštěpy ba dokonce ani kulky z pistole. Pokud se zvíře cítí ohroženo, vezme mláďata na záda a zmizí v porostu. Přitom vypouští charakteristický zápach, při kterém ztrácí lidé vědomí.
Tento záhadný tvor údajně obývá zalesněné oblasti v Brazílii, Ekvádoru, Argentině a Chile. Zde také dochází k překvapivé shodě. Před 0.01 miliony lety se v Jižní Americe vyskytovali gigantičtí pozemní lenochodi rodu Megathérium. Velikostně byli srovnatelný se slonem, i navzdory jejich rozměrům ale patřili do skupiny, z které se později vyvinuli dnešní lenochodi. Předpokládá se, že Indiáni je hojně lovili pro maso, čímž došlo k výraznému snížení lenochodí populace, které nakonec vyústilo v úplné vyhubení. Patrná je podobnost těchto pravěkých monster s brazilským Mapinguarim.

Pokud jde o konkrétní, druhové zařazení, světlo na záhadu vrhly nedávné nálezy v jeskyni Ultima Esperanza v Chile. Zde byly objeveny společně s lidskou kostrou dva kusy staré zrohovatělé kůže. Její odstín byl červenohnědý a na zádech jí pokrývaly zkostnatělé výčnělky. Podle Francisca Morena (zaměstnanec muzea v La Platě) šlo o pozůstatky z mylodona, obřího vyhynulého lenochoda. Ten byl vyzbrojen zvláštními kostěnými destičkami, ukrytými pod kůží. Chránily zvíře před případnou hrozbou, takže skrze je nic neproniklo. Žebra byla taktéž rostlá tak, aby odvrátila případný útok. Jedinou částí těla, kde byl lenochod zranitelný, tak sestávalo břicho - přesněji oblast žaludku.

Mylodon byl takřka dva metry vysoký a vážil přibližně 400kg.

Důkazním materiálem existence tohoto pralesního monstra jsou sádrové odlitky zachovalých otisků tlap. Jiný, hliněný otisk, patřící zoologu Davidu C. Orenovi, je 2,5 centimetrů hluboký, (což svědčí o velké hmotnosti zvířete) a má tři dlouhé prsty. Oren se výzkumem Maipinguariho zabývá podrobně a podle svých slov je v jeho existenci plně přesvědčen. Popsal zvíře tak, že má "neobyčejně hlasitý, hřmotný hlasový projev… podobný silnému lidskému hlasu, avšak zabarvenému jakýmsi mručením."
Také z Venezuely pocházejí legendy o obřích lenochodech, nazývaných "kanimas" nebo "vasitry".

Dalším možným vysvětlením této záhady je poněkud přerostlý mravenečník. V tomto případě by šlo o jediné takové zvíře svého druhu. Dosud největší objeveným mravenečník je totiž dvoumetrový Myrmecophaga tridactyla.

Na závěr uvádím svědectví od brazilského domorodce Joa Batista Azeveda:
"Pracoval jsem u řeky, když jsem zaslechl jekot, hrůzu nahánějící kvílení. Náhle se zpoza stromů vynořilo cosi vyhlížejícího jako muž celý hustě porostlý chlupy. Šel po dvou nohách a díky Bohu se nevydal směrem k nám. Nikdy na ten den nezapomenu. (...) Pravidelně se objevuje. Někteří lidé si myslí, že se v pralese setkali tváří v tvář s ďáblem."

Odkazy:

Mapinguari - Cestování.idnes
Mapinguari - Časopis 100 + 1
Mapinguari - Cryptozoologye

Bigfoot a Nessy - Video

23. února 2010 v 18:58 | Anna |  Kryptozoo-videa
Působivé video na téma nejznámějších kryptozoologických záhad


Zdroj: zde

Aktualizace v článku Mokele-Mbembe - video

Příšera z Howicku

20. února 2010 v 11:17 | Anna
Příšera z Howicku: 100 kilometrů západně od jihoafrického Durbanu, v provincii Kwazulu - Natal, se nachází nádherná přírodní oblast. V těsné blízkosti jednoho z největších vodopádů onoho kontinentu se údajně vyskytuje záhadný tvor nazývaný příšera z Howicku. Podle podaných svědectví má ještěrčí hlavu na dlouhém krku, kterou vystrkuje nad vodní hladinu. Díky tomu také získal přízvisko ,,jihoafrické Nessie".
Tento tvor hraje významnou roli v duchovní kultuře místního domorodého kmene Zulu, který je známý především v souvislosti s legendami o bílých lvech. Jejich pravdivost se dokonce podařilo dokázat v průběhu minulého století. Šamani tohoto kmene, předzdívaní ,,sangomi", si už léta mezi sebou vypráví o deštivém hadu ("rain snake"). Ten prý žije v nejhlubší části jezera, které se nachází pod vodopádem. Své žáky proto šamani berou na toto místo a podrobují je rituálům, které mají obludu vyvolat z hlubin. Pokud se ukáže na hladině, znamená to příchod období dešťů. Je zajímavé, že k podobné události došlo v listopadu 1985, kdy krátce poté, co oludu zahlédli dva turisté, zasáhly oblast veliké záplavy. Tenkrát se zde obchodníci z Pietermaritzburgu zachycovali na snímky okolí vodopádu, když jeden z nich zahlédl v objektivu, jak se hladina podivně čeří. Vzápětí uviděl děsivou tvář vodního hada, která se impozantně tyčila nad vodami jezera. Oba muži se vyděsili a z místa rychle utekli. Předtím se jim však podařilo zjevení vyfotografovat a když pořízený obrázek ukázali majiteli nedaleké restaurace, Bobu Teeneymu, ten ho koupil za 1 000 randů. Podle jeho slov ,,by za snímek nedal ani groš, kdyby nebyl přesvědčen o jeho pravosti." Jeho slova o pravděpodobnosti existenci jihoafrické Nessie podporují i nálezy jeskynních maleb, učiněné nedaleko vodopádu. Kresby zachycují zvláštního ještěra, podobného dinosauru.
Foto: časopis 21. století

Podle šamanů byla příšera tehdy vylákána z temného srdce vod obrovskými otřesy. Ty způsobili stavitelé, kteří se pokoušeli vyhloubit průplav z Howicku do Pietermaritzburgu. Vzhledem k velkému množství munice, které byla použita, to zvíře pravděpodobně vyděsilo, jinak je však s jezerem pevně spjato. Zajímavá je také skutečnost, že vodopády vznikaly na stejném principu, jako skotské jezero Loch - Ness; prudkým geologickým zlomem, ke kterému došlo před mnoha milióny let. Podle některých teorií je tedy možné, že Příšera z Howicku a Nessie mají společný původ a že když se obě dostaly do uzavřené vodní oblasti, mohly tam přežít do dnešních dob.
V říjnu 1995 byla organizována expedice do míst, které jsou údajně domovem vodního hada, známého též jako příšera z Howicku. Potápěči nalezli pod hladinou rozsáhlý vodní komlex, plný chodeb a tunelů ve skále, jež ústil do prostorné jeskyně. Do proláklin o hloubce až 30 metrů se však muži už neodvážili - potápět se zde nebylo bezpečné především díky snížené viditelnosti. V roce 2007 měla být organizována lépe vybavená výprava, ale já nemám tušení, jestli skutečně došlo k její realizaci.

Jediným důkazním materiálem existence této příšery tedy prozatím zůstává ona fotografie pietermaritzburských obchodníků. Zajímavá jsou také těla lidí, kteří buďto nechtíc přepadli přes zábradlí, nebo se nechali v temných vodách pohřbít dobrovolně. Nachází se totiž rozsápaná a znetvořená.

Foto: časopis 21. století

Souřadnice a pár dalších údajů (respektive naprostá většina) z pochází z této stránky.

Tatzelwurm

19. února 2010 v 16:14 | Anna
Tatzelwurm (prackatý červ): V rakousko-švýcarských Alpách se podle tamních legend skrývá záhadná obluda s vzezřením obrovského červa. Zvíře charakteru Olgoje chorchoje má údajně černě zbarvené tělo pokryté jedovatou kůží, a za hlavou mu vyrůstají dvě drobné končetiny - ,,pracičky". Dosahuje délky 60 až 100 cm. Tvar trupu je válcovitý, kdežto ocas zašpičatělý. Některá svědectví Tatzelwurma popisují také jako obojživelníka a možná je i záměna tohoto kryptida s alpským mlokem (salamandra salamandra), či přeživším exemplářem pravěkého obojživelníka Greererpetona.
K tomuto záhadnému živočichu se vztahuje i spousta místních legend. Podle jedné z nich došlo poblíž městečka Unken poblíž Salzburgu k útoku na sedláka Hanse Fuchse, jehož aktéry byli dva rozzuření Tatzelwurmové. Fuchs měl namířeno do nedalekého Thalbruckského průsmyku sbírat lesní plody, během chvíle však zemřel následkem šoku. O tom, jak útoční tito tvorové jsou, vypovídá i další svědectví ze spolehlivého zdroje - člena rakouské rady, dr.A.von Drasenowitsche, který zprávu roku roku 1908 publikoval v novinách Grazer Tagblatt. Šlo o příběh jeho blízkého přítele; myslivce. Ten se během pochůzky poblíž Murau ve Štýrsku střetl s neznámým, velkým - téměř půlmetrovým červem. Onen tvor se na něj vrhl z čtyřmetrové vzdálenosti, ale jeho zákeřný atak byl zaražen pomocí bodnutí nožem.


Podobných svědectví se podařilo německému časopisu Kosmos shromáždit na 60. Ačkoli místní o Tetzelwurmovi neradi mluví, setkání jsou (tedy spíše byla) hojná. K poslednímu z nich došlo roku 1926 v Oberes, kdy z napadl tento kryptid dvanáctiletého chlapce. Tomu se však podařilo přežít. Angriff byl veden z jezera, v jejihž blízkosti se prý záhadní červi rádi zdržují. Pokud se tedy vrátíme k teorii o přeživším Greererepetonu, v úvahu lze brát i fakt, že místní klima odpovídá podmínkám, kde se kdysi pravděpodobně vyskytoval. V těchto místech by živočich našel i dostatek potravy.
S důkazy to zatím ale nevypadá nijak valně. Jediné, co mají vědci k disposici, je černobílá fotografie Švýcara pana Balkina, zachycující přední část podlouhlého trupu, čnící z hustých křovin, a přibližná rekonstrukce podoby v salzburském muzeu. Krom toho se ve třicátých letech podařilo také objevit kostru, která se však ztratila na univerzitě v Haidelbergu, kde měla být prozkoumána. Zde ale stopy po rozluštění ,,alpské záhady"* nekončí. Podle Pavla Hájka, který se účastnil expedice za Tatzelwurmem, v padesátých letech minulého století získal K. Gottwald dva živé velemloky bahení, kteří se přesně shodovali s popisem prackatého červa. Jednomu z velemloků se prý podařilo dodnes přežít v akváriu přírodovědecké fakulty UK v Praze...

*Mnoho použitých pojmů a údajů pochází z článku pana Hájka zde.

Tatzelwurm
Tatzelwurm
1. obrázek = Ilustarce Tatzelwurma z deníku Šíp
2. obrázek = fotografie od čtenáře KKleina
3. obrázek = kostra Tatzelwurma, která je však prokazatelně falsum.
4. obrázek = fotografie pocházející z německých novin. Autorem je pan Balkin.

Na toto téma zde můžete nelézt také články Olgoj chorchoj.
Odkaz na další fotografii: zde

Olgoj chorchoj

18. února 2010 v 16:42 | Anna |  Kryptozoologie
Olgoj chrchoj (olgoj = střevo, chorchoj = červ) Podle pověstí jde o obrovitého červa, který žije v oblastech pouště Gobi (Mongolsko). Dokáže usmrtit svoji oběť - psa, člověka či dokonce velblouda - až na šestimetrovou vzdálenost, a to prý v necelé vteřině. Princip, na jakém svůj vražedný útok provádí, je však stálým předmětem dohadů. Jedna teorie hovoří o tom, že vystřikuje dosud neznámý jed s mnohonásobně větším účinkem, než bylo dosud pokládáno za možné. Ten hromadí ve vaku, který se dokáže smrštit a tekutinu vystříknout. Jed vytváří pomocí složení potravy. Druhá verze naznačuje, že by mohl Olgoj chorchoj útočit pomocí elektrických výbojů, které generuje ve svém těle. Země ani vzduch však nejsou vodivé a tak se ani tato možnost nezná moc pravděpodobná.
Ruský paleontolog Ivan Anatovič Jefremov, který se Olgoje vydal se svou epedicí hledat, uvedl: ,,Před útokem se stočí do klubíčka, jeho žlutá barva se rázem změní do modrofialova, na obou koncích pak do jasně modré." Akoli byla Jefremova výprava úspěšná, dva její členové setkání nepřežili; tvor je prý zabil z čtyřmetrové dálky. Další expedice proběhla roku 1990, kdy šlo dokonce o českou výpravu. V červnu 1991 se o Ologojovi Chorchojovi zmínil Ivan Mackrle v časopise Fate. Podle jeho článku zabíjí tento tvor jedem. Mackrle se ho nakonec vypravil hledat sám. Pokoušel se červa vylákat otřesy vyvolanými v písku pomocí odpalování výbušnin, ale bohužel neuspěl.

Foto: Šíp

Vědci nepřikládají legendám příliš velký význam, ale domorodí Mongolové jsou v jejich pravdvost naplno přesvědčeni. Podle nich není tento gigantický červ pouhým zvířetem, ale nadpřirozenou bytostí s magickou silou. I navzdory tomu, že se obávají o ní mluvit, se podařilo odhadnout přibližnou oblast výskytu - podle jednoho ze zdejších pastevců je to zhruba 150 kilometrů jihovýchodně od oblasti zvané Chaldzanzach (,,pustý kraj"). Objevuje se ale pouze v nejteplejších měsících, tedy červenci a červnu. Plazí se v písku vlnivým pohybem, který směřuje do strany a tak zasebou zanechává stopu, podle které je snadné ho identifikovat. Jakmile se ochladí, zalézá do svých děr v podzemí. Vylézá nejčastěji po dešti a je-li to možné, drží se v blízkosti studní. S oblibou se po několik dní vyhřívá na slunci a po té znovu zmizí.
Podle popisu svědků má narůžovělou barvu, které se mění během útoku na tmavě rudou až černou na koncích. Délka se pohybuje v rozmezí 0,5 až 1,5. Připomíná žížalu, ale jde zřejmě o velký druh červa či scinka - australského teplomilného plaza s protáhlým tělem pokrytým šupinami. Australský scink uťatý dosahuje cca čtyřiceti centimetrů a žije v pouštních oblastech, stejně jako Olgoj Chorchoj, na rozdíl od něj má ale velmi zřetelné končetiny.
Foto: 21. století

Zajímavosti:

- Podle předlohy Olgoje Chorchoje byli vytvořeni i píseční červy v proslulém románu Duna od spisovatele Franka Herberta.
- V současné době se Mongolsko těší přílivům turistů, kteří podle časopisu 21. století mohou velkou měrou přispět k nalezení tohoto kryptida.

Odkazy:



Foto: zdroj zde

Záhadné kočky s křídly

15. února 2010 v 19:39 | Anna |  Kryptozoologie
Kočka s křídly: V malé vesničce, která se pro ochranu své identity nyní skrývá pod zkratkou O., byl v průběhu minulého roku nalezen neznámý, velice děsivý tvor. Podle zprávy českého kryptozoologa Ivana Mackrleho, který zvíře na vlastní oči viděl, šlo o mumifikované tělo s malou kočičí hlavou, dvěma špičatýma ušima a ostrými zoubky. Společně s tělem se dochovaly zbytky pytloviny, je tedy možné, že v ní původně bylo zabaleno. Tou nejpůsobivější skutečností však sestávala blanitá netopýří křídla, jež domnělé kočce vyrůstala z oblasti lopatek. To, co předcházelo tomuto šokujícímu nálezu, nebylo o nic méně zajímavé:
Dům ve vesničce O. zůstával celá léta bez majitele. Když ho však koupil nejmenovaný táborský podnikatel a rozhodl se pro rekonstrukci, odstartoval řadu podivných událostí: při výkopových pracích byla na zahradě objevena lebka kozla a dvě bambitky. Majitelův pes se choval nervózně po celou dobu tamního pobytu a následně začal strádat i po fyzické stránce; ochrnul na obě zadní nohy (pro příště však už zůstal doma, kde se také rychle uzdravil). Zanedlouho se začal nezvykle cítit i sám podnikatel. Stěžoval si na velké bolesti hlavy a když s nimi zašel k lékaři, objevil mu nádor na mozku. Krátce po této události jeho firma nečekaně a náhle zkrachovala. A všechny tyto události jakoby odstartoval onen nález.
Mumie ,,kočky" se našla zazděná při bourání jedné ze strarých stěn (to nejspíše proto, že podobné rituály měly údajně dům uchránit všech katastrof). Tento fenomén postupně prošel rukama redaktorů časopisu Fantastická fakta i několika vědců, kteří se však nikdy neshodli na tom, pod jaký živočišný druh jej zařadit. Stavbou těla měl nejblíže obyčejné domácí kočce, což bylo však v rozporu s blanitými křídly. A nebo se snad jednalo o nějakého hybrida? Podobný tvor je zobrazen na rytině jezuitského učence Athanasia Kirchera, která pochází z roku 1667. Dále se potom jako logické vysvětlení nabízí nějaké genetické mutace. Pan Mackrle napsal, že:
... to způsobuje vzácná genetická choroba kůže nazývaná FCA (Feline cutaneous asthenia). Kočka postižená touto nemocí má abnormálně elastickou kůži, která se vytahuje i při poměrně slabém napínání, nejčastěji když si kočka čistí kožich nebo se tře o nábytek. Kůže se prodlužuje obvykle na zádech v oblasti lopatek a vytváří po obou stranách výčnělky postupně se dále zvětšující. Někdy jsou v nich obsažena i svalová vlákna, která pak umožňují jejich omezený pohyb. Kůže je ovšem často křehká, takže ,,křídla" mohou někdy odpadnout, aniž by krvácela.

Dalším případem, kdy došlo k setkání člověka s tímto podivným zvířetem je červen 1949. Došlo k němu na švédské půdě během útoku na malé dítě, jehož aktérem byla téměř desetikilová ,,kočka" s rozpětím ,,křídel" 60cm. V roce 1933 se podobný tvor dostal do oxfordské zoologické zahrady. Dokázal svými ,,křídly" pohybovat nahoru a dolů, ale létat pochopitelně ne. Naopak u Ontaria v roce 1966 byl spozorován stejný netvor v letu. Jeden ze svědků po něm vystřelil malorážkou, ale zvíře se záhadným způsobem udrželo ve vzduchu... Naposledy zahlédl okřídlenou kočku Martin Milner v roce 1995. Stalo se tomu tak v severoanglické vesničce Cumbrian. Tentokrát ale neútočila a dokonce byla mazlíčkem jednoho ze zdejších obyvatel. Pak se po příšerách slehla zem.
Článek pana Macrkleho zde.

Video-Mokele-mbembe

13. února 2010 v 12:24 | Anna |  Kryptozoo-videa


Příčina neúspěchů mnohých výprav. Toto video skutečně stojí za shlédnutí.


Zdroj: YouTube.com

Afričtí giganti

10. února 2010 v 14:53 | Anna |  Kryptozoologie

Emela-ntouka


Emela-ntouka (zabiják slonů): Podle četných svědectví, které pocházejí především z lokalit Kamerun, Gabon a Kongo, má tento tvor velmi mohutné, zavalité tělo. Na něj navazuje krátký krk, za kterým se nachází rozložitý kostěný límec. Z nosu ční ostrý roh, díky němuž bývá některými přírodovědci považován za nový druh nosorožce. O toho však nemůže jít v závislosti na typickém "plazím" ocasu. Všechny tyto znaky naopak odpovídají druhohorním dinosaurům z čeledi Ceratopsidae. Ti sice na území Afriky původně nežili, existuje však pravděpodobnost, že se sem na sklonku druhohor rozšířili.

Následující svědectví pochází od jinak nejmenovaného domorodého lovce, který ho vyprávěl německému cestovateli Lorenzovi: "Viděl jsem to na vlastní oči. Slon, kterého jsem pozoroval, náhle zpozorněl, jelikož z nedalekého křoviska vyrazil jako blesk Emelantuka. Slon se postavil do bojové pozice, čelem k nepříteli, ale ten do něho vší silou narazil, až slon odlétl do křoví. Poté se dal na útěk, ale Emelantuka napřímil hlavu a svým strašlivým rohem rozpáral slonovi břicho..." Za zmínku také stojí fakt, že později se s Emela-ntoukou setkal i samotný Lorenzo.
Co se týče způsobu obživy, Emela-ntouka se živý výhradně nízkými rostlinami a některými keři. Slony sice agresivně napadá, ale nikdy jejich maso nepozře. Ti z něho mají panický strach, třebaže jsou v mnohonásobné velikostní převaze.

Ceratopsidae


Mbielu-mbielu-mbielu



Mbielu- mbielu- mbielu (tvor s prkny na zádech): Kromě Emela-ntouky je z rovníkové Afriky hlášen ještě výskyt několika kryptidů, kteří spadají do období pravěku. Jedním z nich je Mbielu- mbielu- mbielu, tedy ,,zvíře s prkny rostoucími ze zad". Její název je vskutku příznačný, neboť se podle domorodců jedná o stegosaura.
Z jeho těžkotonážního těla prý vyčnívá několik trnů a na zádech má kostěné pláty. Výčnělky se podobají těm, které je možno pozorovat i na krokodýlí kůži, ovšem v mnohem menší formě. Ucelený popis tohoto tvora však není k disposici, protože svědci, kteří jej pozorovali, uvedli, že byl z části ponořen v bažině. Tam údajně tato zvířata tráví celé dny. Příčinou toho je zadní část těla (a trny) porostlé vodními řasami.
Podle posledních zpráv však pozorování ubývá a Mbielu- mbielu- mbielu se už v současnosti vyskytuje pouze v malé oblasti Likouala. I tak vzácné zvíře je tedy na pokraji vyhynutí.


Foto: Šíp

Dívka - srna

6. února 2010 v 12:27 | Anna |  Kryptozoologie
Dívka - srna

Získávat pozoruhodná svědectví není samo o sobě lehké, zejména proto, že se svědci bojí výsměchu okolí. Proto prosím čtenáře o diskrétnost, až budou tento článek číst. Opět se mohu pochlubit, že svědka znám osobně.

Podle jeho vyprávění se toho dne projížděl na motorce po jedné z málo frekventovaných lesních cest, když nedaleko zahlédl postávat mladou stopařku. Nabídl jí tedy, že ji sveze do města, a ona mu nakonec kývla. Její jednání bylo po celou dobu nesmírně plaché a rezervované. Když zajeli na starou lesní cestu, najednou se rozhodla, že zde vystoupí. Byl jí jasně zdělen fakt, že v okruhu několika kilometrů není jediné obydlí, ale ona nereagovala a když se loučila, varovala svědka, aby co nejrychleji odjel a v žádném případě se za ní neohlížel. Muž byl tak zmaten výchozím dojmem situace, že raději poslechl a vyrazil pryč. V bočním zrcátku však zahlédl už jen srnu, která vybíhala z místa, kde ještě před chvílí stála tajemná žena. Po ní teď nebylo ani památky...

V podstatě každý přírodní národ má své legendy o zvířatech - lidech. Mezi nejznámější z nich patří např. americký Bizoní národ, nebo čínští Opičí lidé.

Video-Vakovlk

4. února 2010 v 17:05 | Anna |  Kryptozoo-videa

Pozoruhodné; je na snímku skutečně živý vakovlk?

Zdroj: YouTube.com



Vyhynulá zvířata obecně:

Toto video bych klidně mohla nechat bez dalšího komentáře, ale přesto mám ještě co dodat: Bezohledné chování člověka zaviní každý den vyhynutí jednoho rostlinného či živočišného druhu. Více jak polovina dosud objevených druhů je již vyhubena, např. antilopa modrá byla masivně vybíjena, pouze protože představovala vhodnou potravu pro psy. Stejně tak kachna růžovohlavá vymizela z indické přírody jen díky tomu, že byla vhodným doplňkem do ptačích sbírek.


Zdroj: YouTube.com